Článek
Každé ráno vstávám ve čtyři. Tělo protestuje, ale zvyklo si. Už dávno nečekám pusu na rozloučenou – jen šlápnu do mokrých bot, dojdu na zastávku a v hlavě si řeknu: „Ještě pár směn a je výplata.“
Dělám dvanáctky ve fabrice. Když je potřeba přesčas, zůstávám. Když je nemocná kolegyně, zaskočím. Když je víkend, zvedám telefon, i když mi tělo hoří.
A on?
On je doma. Na gauči. V teplákách.
A hraje si na to, že „nemůže“. Že ho bolí záda. Že „to dneska nejde“.
Žádná diagnóza, jen výmluva.
Lékaři mu nic nenašli. Ale on tvrdí, že „to jsou věci, co nejsou vidět“.
Že systém ho ničí, že má úzkosti, že nemůže mezi lidi.
Ale zvládne být celý den na PlayStationu, v hospodě s kámoši (když má náladu), nebo klidně hodinu řešit, jaký filtr použít na Insta story.
Zázračně „onemocní“, když má přijít úřad.
Zázračně „zdravý“ je, když hraje FIFU, kouká na seriály, nebo když přijdou balíčky z Alzy.
A já? Já živím nás oba.
Platím nájem, jídlo, energie. On si občas „přispěje“ – z příspěvku na invaliditu, který mu vyřídili, protože umí dobře hrát roli zoufalce.
Ale když mu připomenu, že já makám a on leží, začne defenziva:
„Tys chtěla bejt silná ženská, ne?“
„Já mám taky svoje trápení!“
„Ty jsi akorát vystresovaná, protože neumíš odpočívat.“
Jo. Těžko odpočívat, když ti partner připomíná parazita. A ty jsi jediný důvod, proč máte světlo, teplo a co jíst.
A společnost? Ta to ještě chrání.
Místo toho, aby systém kontroloval, komu platí invalidní důchody, prohlásí ho za „náchylného k psychické zátěži“.
Ale žádná psychická zátěž se nekoná, když má nový telefon nebo mluví o tom, jak „by mohl rozjet streamování“.
A víš co? On tomu fakt věří. Že má nárok.
Že svět je proti němu.
A že já – ta, co tahá osmkrát týdně dvanáctky – jsem ta nepříjemná, co furt něco vyčítá.
A proč s ním pořád jsem?
To je ta nejsložitější otázka. Možná zvyk. Možná vina. Možná proto, že i když mě dusí, nejsem ještě dost silná odejít.
A možná proto, že doufám, že jednoho dne vstane, oblékne se a řekne: „Hele, dneska jdu makat. Chci, abys na mě byla hrdá.“
Ale vím, že ten den asi nepřijde.
Pointa?
Závislost nepoznáš jen podle lahve nebo injekce.
Někdy se jmenuje „pohodlí“, „lenost“ a „výmluva“.
A z ženy, která se snaží všechno utáhnout, se stane dojná kráva.
A když si postěžuje?
Tak je prý hysterická.
