Článek
Možná to zní přehnaně.
Možná mě teď někdo nazve posedlou.
Ale když kolem mě projde člověk, co páchne potem z tří dnů, nedokážu dělat, že je to v pohodě.
Ne, nemluvím o lidech bez domova.
Mluvím o běžných lidech, co mají sprchu, vodu, čas – ale ne chuť.
Protože „každý den se mýt je přehnaný“, nebo „když nejsi špinavý, tak nač.“
Zatímco já si říkám:
„Jak jako nač? Jdeš mezi lidi. Dýcháš vedle nich. Jsi živá lidská schránka. Tak se umyj.“
Jednou denně je minimum.
Dvakrát je ideál.
Ráno tě to probudí. Večer tě to smyje.
Základy civilizace. A respektu.
Když mi někdo řekne, že je „přírodní“ a „nepotřebuje se mýt často“, mám chuť odejít.
Tvoje aura mě fakt neochrání před tím, co z tebe cítím v tramvaji.
A víš co je nejhorší?
Už si na to lidi zvykli.
Už si nikdo netroufne říct: „Hele, voníš jak sportovní boty po táboře.“
Protože bychom přece někoho mohli urazit.
Ale kde je úcta?
Ke kolegům? K lidem v čekárně? K partnerovi v posteli?
Ne, nechci žít ve sterilním světě.
Ale fakt se nenechám přesvědčit, že se nemýt je normální.
Není.
Je to lenost.
Ignorace.
A smrad v kombinaci s egem.
Závěr:
Mýt se není posedlost.
Je to slušnost.
A kdo to nechápe, ať si to vyříká se svým deodorantem.
Tím neexistujícím.
