Článek
Znáte to. Jdete do Kauflandu, vezmete si ten slavný ručně držený skener, a říkáte si: „Super. Budu mít klid. Rychlý nákup, žádná fronta, žádné pípání u pokladny.“
No jo. Ale pak přijdete na samoobslužnou pokladnu – a obsluha vám jde zkontrolovat celý nákup. Znovu. Jeden kus po druhém.
Takže znovu: Proč si to všechno pípám sám, když mi to pak někdo stejně zkontroluje?
Když se z pohodlí stane buzerace
Zákazník to má chápat jako výhodu.
Jenže místo výhody se z toho stává podezření.
Každý třetí, někdy každý druhý nákup kontrola.
A ne náhodná. Ne citlivá. Ale kompletní.
„Otevřete batoh.“
„Ukažte, co máte v tašce.“
„Tohle tady nemáte naskenovaný.“
A vy tam stojíte. Před lidmi. Jak zloděj. I když jste nic neudělali.
Proč to vlastně dělají?
Řetězce se brání: kvůli ztrátám, kvůli bezpečnosti, kvůli kontrole náhody.
Ve skutečnosti jde o to, že nevěří zákazníkům.
A to i těm, kteří pravidelně nakupují, používají věrnostní kartu, pípají poctivě a platí bez řečí.
Víte, co by bylo fér?
Buď zkontrolujte každého.
Nebo nechte lidi být.
Ale dělat ze zákazníků podezřelé jen tak „náhodou“? To je moderní šikana.
Tak proč vůbec ten skener?
Oficiální důvod?
Úspora času, efektivita, komfort.
Reálný efekt?
Připadáte si, že vám řekli „buďte samostatní“, ale pak vám stojí za zády, jestli náhodou něco neukradnete.
Skener tak přestává být nástrojem pohodlí.
Stává se alibi.
Alibi pro systém, který vám nevěří.
Věřím si víc než oni mně?
Pokud obchod sází na důvěru – měl by ji taky dát.
A ne mě dvakrát kontrolovat během jednoho nákupu, i když jsem ten, kdo to celé poctivě odmakal.
A pokud mi nevěří?
Fajn. Ale ať mi to řeknou rovnou.
Ať mi nedávají skener jako hračku a kontrolu jako facku.
Závěr?
Nechci revoluci.
Chci si prostě jen v klidu koupit rohlíky, pití a projít jako člověk. Ne jako zloděj.
A jestli ten systém nedokáže fungovat bez toho, že mi někdo sahá do tašky, tak není chytrý. Je jen podezíravý.
