Článek
Všichni mi říkali: „Do krypta teď jde každý.“
No tak jsem šla taky.
A protože jsem žena 21. století, řekla jsem si: nebudu ta, co se ptá přítele, co je blockchain.
Nastavila jsem si peněženku. Načetla pár článků. A pak to udělala: koupila si svůj první bitcoin.
No dobře – ne celý. Jen kousek. Ale chápete. Pocit moci.
Teď už nejsem jen ta, co platí složenky. Teď jsem investorka.
Jenže nikdo mi neřekl, že i digitální svět má svoje šmejdy.
Koupila jsem přes web, který vypadal seriózně.
Měl modrobílé logo, chat podporu, a dokonce smajlíka v názvu.
Poslala jsem peníze.
A čekala.
A čekala.
A refreshovala.
A pak jsem začala googlit výraz „jak poznám, že jsem koupila kradený bitcoin“.
A tady to začalo.
Blockchain? Jasně, tam všechno vidíš. Jenže taky nevíš, co vidíš.
Adresy, hash, transakce… to není čtení, to je šifra pro šifry.
A ten coin, co jsem dostala?
Možná úplně v pohodě. A možná z Ruska. Z darknetu. Z praní peněz.
A já, holka z účetního oddělení, najednou zírám na digitální časovanou bombu a přemýšlím, jestli si místo „svobody“ nekupuju audit od Finančáku.
V kryptosvětě se neptáš. V kryptosvětě předstíráš, že víš.
A tak se usmívám.
Píšu kamarádce: „Jo, mám první BTC. #girlpower“
Mezitím googlím: „co dělat, když je bitcoin zablokovaný na burze“.
A v hlavě mi zní hlas mé mámy:
„Vidíš? Kdybys radši šetřila do obálky…“
Pointa?
Neříkám, že bitcoin je špatný. Říkám, že není pro každého – a už vůbec ne pro každou naivní ženskou, co si myslí, že se osvobodí tím, že klikne na „koupit“.
Možná jsem nekoupila kryptoměnu.
Možná jsem si koupila novou verzi reality:
Tu, kde tě nikdo neokrade do očí. Ale zanechá tě s peněženkou plnou čísel, kterým nerozumíš – a vinou, že sis vůbec myslela, že jsi připravená.
