Článek
Lidi říkají, že samota bolí.
Ale nic není tak tiché jako samota vedle někoho, koho miluješ – a kdo už dávno nemiluje tebe.
Máme vztah. Sdílíme byt, postel, fotky.
Ale ne myšlenky. Ne blízkost. Ne doteky.
Jsme spolu. Ale nejsme spolu.
Ráno mi popřeje hezký den. Večer si sedne k seriálu.
Mluvíme o nákupu, účtech, kočce.
Ale už si nepíšeme jen tak. Už mě nepohladí. Už se mě neptá, jak se cítím – a já to přestala říkat.
Žádná velká hádka, žádná nevěra, žádný křik.
Jen pomalé rozpadání. Jakoby někdo nechal vztah stát bez deky – a on prostě prochladl.
A okolí? Mlčí. Nebo tleská.
„Máte hezký vztah.“
„To, že spolu vydržíte, je důkaz lásky.“
„To má dneska každý.“
Ale já nechci „jako každý“.
Já nechci život s člověkem, který mi je blíž fyzicky než citově.
Nechci předehru v podobě ticha.
Nechci spát vedle těla, které se mě přestalo dotýkat.
Vím, že bych měla odejít. Ale taky vím, proč zůstávám.
Protože nejsem na ulici. Protože mě netluče. Protože máme stabilitu.
A protože se bojím, že možná už nic víc nepřijde.
Že tohle je ta „dospělá láska“, o které mluvili.
Že tohle je norma.
Jenže pokud je tohle norma, tak se omlouvám – ale já už se v ní dusím.
Pointa?
Můžeš být ve vztahu a cítit se prázdnější než kdykoliv předtím.
Protože fyzická přítomnost nenahradí emocionální spojení.
A protože spát vedle někoho, kdo tě už dávno nevidí, je možná ta nejhorší samota ze všech.
