Článek
Od dětství mi říkala, co si mám obléct, co mám říkat, koho mám poslouchat. Myslela to dobře – vždycky to myslela „dobře“. Jenže jednoho dne mi došlo, že žiju její představu o mém životě, ne ten svůj.
A když jsem to konečně přestala dělat?
Najednou jsem ta špatná.
Zlobím. Měním se. Jsem nevděčná.
Jenže já jen začala žít podle sebe.
Vše začalo nevinně: „Chci pro tebe jen to nejlepší.“
Chce, abys byla šťastná – jen tím správným způsobem.
Chce, abys byla svobodná – ale poslušná.
Chce, abys byla silná – ale aby tě mohla pořád chránit.
A ty?
Ty se celý život přizpůsobuješ, protože nechceš zklamat.
Až jednoho dne zjistíš, že vlastně ani nevíš, co chceš ty sama.
Když přestaneš poslouchat, přestaneš být hodná dcera
Změníš práci. Rozejdeš se s mužem, kterého ona schvalovala. Odstěhuješ se.
A najednou je kolem ticho. Studené ticho. Nebo pasivně-agresivní věty typu:
– „Já jen nechápu, proč to děláš.“
– „Vždyť ti bylo s ním dobře.“
– „Já už nic neříkám, ty si stejně uděláš po svém.“
Ano. Udělám. Protože žiju vlastní život. Ne tvůj.
Syndrom „hodné dcery“
Hodná dcera:
- Všechno zvládne.
- Nikdy neruší.
- Vždy poděkuje.
- Vždy vyhoví.
A pak se ve třiceti psychicky zhroutí a neví proč.
Protože hodná dcera se nikdy nenaučila říkat ne. Ani matce.
Když postavíš hranice, jsi drzá
Odmítneš radu. Nedáš se dojet výčitkami. Odmítneš návštěvu.
A najednou jsi ta odtažitá, chladná, zlá.
Ale ve skutečnosti jsi jen člověk, co se rozhodl dospět.
Jenže pro některé rodiče je dospělé dítě hrozba – protože už ho nemůžou kontrolovat.
Závěr: Láska není slepá poslušnost
Máma mě vychovala. Dala mi základ. Ale neznamená to, že jí patří můj život.
A jestli jsem špatná dcera jen proto, že jsem konečně sama sebou,
pak to možná nebyla nikdy láska – ale řízení na dálku.
