Článek
Nečekala jsem, že to bude snadné. Ale taky jsem nečekala, že na všechno budu sama.
S manželem máme dvě malé děti. Já jsem na rodičovské, on pracuje. A podle něj to znamená jediné – když přijde domů, má hotovo.
„Já už pracoval, teď je řada na tobě.“
Každý den vypadá stejně. Celý den běhám kolem dětí, vařím, uklízím, řeším všechno možné.
Když přijde domů a já poprosím, aby se aspoň na chvíli postaral o děti, dostanu jedinou odpověď:
„Já už pracoval, teď je řada na tobě.“
Jako by to, co dělám já, vůbec nebyla práce.
Péče o děti není dovolená!
Podle něj si doma odpočívám.
Jenže on nevidí:
- Neustálé přebalování, krmení, uspávání.
- Děti, které neustále něco potřebují.
- Vaření, praní, úklid.
Tohle všechno je práce na 24 hodin denně, bez pauzy.
Ale podle něj to nic není, protože za to nedostávám výplatu.
Opravdu si myslí, že tohle je normální?
Když se ho zeptám, proč mi nepomůže, jen se ušklíbne.
„Moje máma to zvládala taky,“ odpoví.
Takže protože jeho máma celý život dělala služku, musím já taky?
Chci partnera, ne další dítě na krku.
Neříkám, že má dělat všechno. Ale kdy se konečně začne vnímat, že starat se o děti je stejně náročné jako chodit do práce?
A hlavně – proč si někteří muži myslí, že se jich výchova vlastních dětí vůbec netýká?
