Článek
Lidi si myslí, že denní sex je výhra.
Že to znamená, že jsme šťastní, chtiví, sehraní.
Že náš vztah musí být nabušený intimitou a vášní.
Realita?
Denní sex je někdy jen tichá rutina.
Někdy i závislost.
A jindy jen strach říct „ne“.
Začalo to přirozeně.
Byla touha, vášeň, nespoutanost.
Ale jak šel čas, frekvence zůstala –
chuť ne.
A tak jsem si začala všímat:
– že to děláme ze zvyku
– že někdy nevím, jestli se těším, nebo jen „splňuju“
– že orgasmus není cíl, ale důkaz, že to máme za sebou
– že se po tom necítím víc milovaná, jen unavená
A pak mi to došlo.
Sex se stal každodenním rituálem.
Jako čištění zubů.
Jen s tím rozdílem, že nikdo neřekne, když ho to nebaví.
Občas se přistihnu, že bych radši spala.
Že bych radši koukala na seriál.
Že mi někdy chybí ten moment beztouhy, kdy jsme prostě jen dva lidi, co spolu žijí – a nemusí si to dokazovat kůží.
Ale neřeknu to.
Protože „jsme přece aktivní pár“, „ostatní závidí“ a „je to zdravý“.
A co když právě tohle je ten problém?
Že místo opravdové touhy dáváme tělu povinnost.
A místo spojení přichází jen odpočet.
Další den. Další číslo. Další ticho po vyvrcholení.
Závěr:
Denní sex není špatný.
Ale jen když je skutečný.
Ne když je návyk.
Ne když je ticho.
Ne když je důkaz místo doteku.
