Článek
Všechno mi dali. Jídlo, střechu, školu, kroužky. Nikdy mě nebili, nehladověla jsem, nespala jsem na zemi.
A přesto, když mi volají, zvedám to se sevřeným žaludkem.
Protože „správná výchova“ není totéž co láska.
Dostala jsem pravidla, očekávání, přísnost a kontrolu.
Ale málo objetí. Málo slov typu „jsem na tebe hrdý“.
A hlavně: nikdy žádný prostor být sama sebou.
Když jsem měla jiný názor, byla jsem drzá.
Když jsem brečela, byla jsem přecitlivělá.
Když jsem se smála, bylo to trapné.
Rodiče mě vychovali na přežití, ne na radost.
A teď se čeká, že budu vděčná.
Že budu jezdit na návštěvy, telefonovat, děkovat za dětství, které jsem neprožila jako já – ale jako někdo, kdo měl být podle nich.
Když se odtahuju, slyším:
„Ty jsi hrozná, tolik jsme ti dali.“
Ale co když mi nikdy nedali přijetí?
Co když „všechno“ nebylo to, co jsem potřebovala?
A pointa?
Rodiče nemusí být zlí, aby ti ublížili.
Stačí, když ti celý život říkají, kdo bys měla být – a nikdy se nezeptají, kdo vlastně jsi.
A ty pak dospěješ. A najednou víš, že mít rodiče neznamená mít vztah.
