Článek
Mám bratra.
Zlatého chlapce. Kluka, který si mohl všechno dovolit – později chodit domů, nedodržet slib, vykašlat se na školu.
A stejně byl vždy ten, kdo „to má těžké“, „to zvládne po svém“ nebo „je přece kluk, no“.
Já jsem byla ta druhá. Ta, která nesměla zklamat.
Dvojí metr je tichý, ale o to víc bolí
Bratr nevolá? „Má toho hodně.“
Já nezvednu telefon? „Nevážíš si rodiny.“
Bratr zapomene na narozeniny? „To nevadí, však jsi to nečekala.“
Já zapomenu? „To je opravdu smutné, že sis ani nevzpomněla.“
A tak jsem se celý život snažila víc. A dostávala míň.
Když dáváš pořád víc a dostáváš ticho
Vzpomínám si, kolik energie mě stálo být „v pořádku“.
Nebýt zklamáním.
Nedělat ostudu.
Studovat, pomáhat, být dostupná, hodná, slušná.
Jenže všechno se bralo jako samozřejmost.
Zatímco jemu se tleskalo za drobnosti.
A když se mu něco nepovedlo, všichni se snažili pochopit.
U mě? Očekávání. Ticho. A pocit, že nikdy nejsem dost.
A když to řeknu nahlas?
„Přeháníš.“
„Ty jsi vždycky byla citlivější.“
„Ale vždyť tě máme rádi.“
Jo. Jen jinak.
Jako kdybych byla pracovitá úřednice v rodině, kde on je generální ředitel jen proto, že se narodil se správnou aurou.
Co to ve mně zanechalo?
- Nedůvěru ve spravedlnost v rodině.
- Pocit, že musím neustále dokazovat, že mám hodnotu.
- Neschopnost přijmout, že někdy stačí „jen být“.
Rodina může milovat – ale jinak
Nezpochybňuju, že nás oba mají rádi.
Ale já jsem celý život hrála roli, abych si tu lásku zasloužila.
A on? Ten se jen objevil – a měl ji hned.
Až dnes vím, že moje hodnota nikdy neměla záviset na tom, jak se srovnávám s bratrem.
Ale stejně to pořád někde uvnitř bolí.
