Článek
Možná to zní jako banálka.
„No jo, tak si křikne.“
„To je normální, chlapi se občas neovládnou.“
„Hlavně když tě nebije, ne?“
Jenže víš co?
Tisíc slov může bolet víc než jedna rána.
Když na tebe někdo řve jako na psa, když se ti v očích lesknou slzy a on to vidí – a stejně pokračuje, tak to není hádka. To je ponížení. A když to dělá přede všema?
To už není jen bolest. To je ostuda, kterou si nenese on. Tu si neseš ty.
Už mě sousedi nezdraví.
Dřív jsme se smáli na chodbě. Dneska dělají, že mě nevidí. Možná se bojí, že něco řeknu. Nebo je jim to jen nepříjemný. Nebo si říkají:
„Proč s ním vlastně pořád je?“
A já sama nevím.
On řve. Já mlčím. A vím, že až večer přijde domů, bude všechno jako vždycky.
Ticho.
„Nechci se o tom bavit.“
A další den znova. Další scéna. Další ponížení.
„Já jsem chlap. Já si můžu řvát, jak chci.“
Tohle řekl naposledy. A já zůstala stát. V obchodě, u rohlíků, lidi se otáčeli. A mě to zlomilo.
Ne kvůli nim. Kvůli sobě.
Protože jsem si uvědomila, že už nejsem žena. Jsem jeho terč.
A i když ho pořád miluju – začínám se milovat i já.
A to je ten zlom. To je ten moment, kdy začneš přemýšlet, jestli tohle je fakt „jen těžký období“. Nebo jestli už jen zůstáváš ze zvyku. Ze strachu. Z viny.
Ale ne ze sebe.
Nikdo si nezaslouží, aby byl ponižovanej. Ani ty. Ani já.
