Článek
Nejde o miliony, jen trochu jistoty
Nechci jim zaplatit vilu nebo nový Mercedes. Ale kdybych mohla, ráda bych jim do života dala aspoň nějaký základ. Něco, co jim ulehčí start. Ne proto, že by byli neschopní, ale protože dnešní doba je jiná. Studia jsou drahá, bydlení je mimo realitu, životní náklady šílené. A my na to přece máme.
Jenže můj manžel říká, že „když jim všechno dáme, naučí se spoléhat“.
On musel dřít, tak ať dřou taky
Vím, že to myslí jako životní lekci. On si všechno vybudoval sám. Bez pomoci. A má pocit, že když jim něco dáme, zničíme jejich motivaci. Jenže mně to nepřijde jako výchova, ale jako trest. Neměli bychom chtít, aby naše děti měly lepší start než my?
Místo toho se hádáme kvůli každé koruně. Já bych odkládala, on utrácí. Já přemýšlím nad budoucností, on říká, že se to „nějak zvládne“.
Je to rozdíl hodnot, nebo sobectví?
Začínám si říkat, jestli to není jen výmluva. Protože zatímco dětem spořit nechce, na nové auto pro sebe si najde peníze vždycky. Nebo na elektroniku, zážitky, dovolené. Ale jakmile se řekne „spoření pro děti“, je to najednou zbytečné.
A mě to bolí. Protože to nejsou cizí děti. Jsou naše. Jsou jeho.
Nechci, aby naše děti doplatily na jeho tvrdohlavost
Možná si budou umět vydělat sami. Možná nás nebudou nikdy potřebovat. Ale co když ano? Co když jednou budou stát na rozcestí a rozhodne právě ta jedna částka, co tam mohla být – a není?
Nejde o rozmazlování. Jde o šanci. A o to, že my ji můžeme dát. Jen musíme chtít. A já si přestávám být jistá, jestli jsme v tomhle vůbec tým.
