Článek
Začalo to nenápadně
Když jsme se k sobě stěhovali, brala jsem to tak, že se v nákladech podělíme. „Na začátku nemám tolik peněz,“ říkal. Chápala jsem to. Byli jsme mladí, jeho práce nestála za moc, ale myslela jsem si, že to časem dožene. Jenže roky plynuly… a nic se nezměnilo.
Dělám kariéru, on „hledá sám sebe“
Makám od rána do večera. Získala jsem lepší pozici, lepší plat, lepší životní standard. On? Neustále mluví o tom, jak ho jeho práce „nenaplňuje“. Zkoušel podnikat – nevyšlo to. Zkusil nový obor – nebavilo ho to. Teď dělá něco „na zkrácený úvazek“, ale hlavně „žije přítomností“. Jinými slovy: já platím všechno, on si žije jako student.
Nechápe, proč mi to vadí
Když jsem mu řekla, že bych ocenila, kdyby víc přispíval, překvapeně se na mě podíval: „Ale já přece taky dávám peníze!“ No jasně, občas koupí večeři nebo zajistí benzin do auta, které jsem koupila já. Ale nájem? Účty? Dovolená? Všechno na mně.
A přesto si pořád myslí, že on je hlava rodiny. Rozhoduje, co si pořídíme, kam pojedeme, jak budeme žít. „Jsem přece chlap,“ říká. A já se musím smát. Chlap? Který si ode mě nechává platit život?
Přemýšlím, jestli chci být s „velkým klukem“ nebo s mužem
Možná jsem byla slepá. Možná jsem si nechtěla připustit, že jsem si místo muže vzala další dítě. A zatímco já rostla a zajišťovala budoucnost, on se zasekl v pohodlné realitě, kde nemá žádnou odpovědnost. A víš, co je nejhorší? Že mi kamarádky říkají: „Buď ráda, že je hodnej a aspoň tě nepodvádí.“ To jako vážně? Tohle je standard dnešních vztahů?
A tak přemýšlím – jsem blázen já, že očekávám rovnocenné partnerství? Nebo on, když si myslí, že může být „hlavou rodiny“, i když se chová jako další dítě?
