Článek
Neplánovala jsem to.
Pes měl být „na procházky“. Společník. Něco, co mě donutí vstát z gauče.
Ale stal se něčím jiným. Něčím víc.
Můj pes mě nikdy neposlal do háje.
Nikdy mi nezmizel ze života po hádce.
Nikdy mě neshodil, nevysmál se, nezradil.
Prostě je.
Vedle mě.
Každý den.
Bez podmínek.
Měla jsem vztahy.
Muže, kteří slibovali hory i moře.
Ale většina z nich nezvládla ani vynést koš.
Měla jsem kamarády, kteří „tu byli navždy“.
Dokud se nezměnil algoritmus. Nebo nálada.
Ale pes?
Ten nevzdává.
Jo, vím, že je to pes.
Vím, že nemá hypotéku.
Vím, že nemá PMS.
Ale taky vím, že mě neopustí kvůli někomu „s lepším filtrem“.
Občas mě to děsí.
Ta jistota, kterou v něm mám.
A ta nejistota, kterou mám v lidech.
Protože jestli je pes to nejstálejší, co v životě mám,
možná je problém někde jinde.
Vím, že přijde den, kdy tady nebude.
A už teď mám strach.
Protože nevím, kdo mě bude vítat, až přijdu domů.
Nevím, kdo mě obejde tichým kruhem chvostu.
Kdo mi připomene, že i když byl den na hovno – jsem pořád někdo.
Závěr:
Můj pes mě nikdy nepodrazil.
A to je víc, než můžu říct o většině lidí.
A jestli je tohle důvod, proč se radši mazlím se psem než s někým v posteli…
tak si za tím stojím. Bez vodítka.
