Článek
Ještě před rokem stavěl LEGO.
Teď rapuje o tom, že „musíš vydělávat bokem“, protože „legál je pro lůzry“.
Má třináct.
Nosí kapuci i doma.
Sleduje rapery, kteří mají víc trestních řízení než textů.
A říká mi, že „ulice je škola života.“
Kdo ho učí?
Hard Rico. Dollar Prync. Chawo.
„Reální borci, co si něco prožili.“
Zpívají o drogách, penězích, pistoli a respektu.
A můj syn?
Svírá imaginární zbraň, opakuje každé slovo.
Tváří se, že tomu rozumí.
A možná rozumí víc, než bych chtěla.
Zkoušela jsem mluvit:
„To jsou pózy.“
„To není opravdový život.“
„Takhle skončíš špatně.“
Ale v jeho světě platí jiná pravidla:
Čím víc jsi mimo zákon, tím víc jsi někdo.
Pamatuju si, když jsem ho vezla na fotbal.
Teď si stahuje beaty, nahrává drill do sklepa.
A místo gólů počítá lajky.
Říká, že chce víc.
A tím „víc“ nemyslí školu.
Myslí sledovanost, rychlý prachy, respekt.
Nejvíc mě děsila jedna věta:
„Jestli to nepůjde normálně, udělám to jinak.“
A v jeho hlase nebyla jen puberta.
Byla tam nedůvěra v systém.
Pocit, že „makat za třicet“ je trapný.
A že rychlý cash = úspěch.
A víš co?
Tihle kluci to opravdu někdy udělají.
Ne proto, že jsou zlí.
Ale protože věří, že jiná cesta neexistuje.
Když jim řekneš, že to není správné, usmějí se.
Protože „správné“ světlo nevede na cestu.
Vede na scénu. Na stream. Do storýček.
Závěr:
Můj syn chce být gangster.
A já se bojím.
Protože jestli se rychle něco nezmění,
jednoho dne nepřijde domů s poznámkou.
Ale s pouty.
