Článek
Když můj syn poprvé šel do školky, byla jsem nadšená. Věřila jsem, že to bude skvělé místo, kde si najde přátele, naučí se novým věcem a stane se samostatnějším. První dny proběhly relativně dobře, ale pak se něco změnilo.
Každé ráno bylo horší než to předchozí. Plakal, nechtěl se oblékat, prosil mě, ať ho tam neposílám. Zpočátku jsem si myslela, že je to normální – že si jen zvyká. Jenže pak přišel večer, kdy se mi poprvé otevřel.
„Mami, paní učitelka na mě křičí, když nechci spát,“ zašeptal.
Zpozorněla jsem. „Jak to myslíš? Co se tam děje?“
„Říká, že musím ležet a ani se nehýbat. Že jinak ruším ostatní. A když se hýbu, zlobím. Ale já nespím, mami. Nemůžu.“
To, co jsem si vyslechla dál, mě zarazilo ještě víc.
Děti musí poslouchat. Bez výjimky
Vždycky jsem si myslela, že školka je místem, kde se děti přirozeně rozvíjejí. Kde je učí samostatnosti, přátelství a základním dovednostem. Ale v některých školkách je to spíš o přizpůsobení a absolutní poslušnosti.
Syn mi vyprávěl, jak musí jíst, i když nemá hlad, protože jinak „zlobí“. Jak se nesmí smát nahlas, jak nesmí mluvit, když není jeho čas. Jak musí ležet v postýlce i přes den, i když neusne, a jak je trestaný, když se jen převalí.
Když si stěžoval, že chce jinou svačinu, dostal kázání o tom, že si nemůže vybírat. Když nechtěl spát, bylo mu řečeno, že všechny děti musí – a že ruší ostatní.
Najednou jsem pochopila, proč se mi mění před očima.
Dítě, které se přizpůsobí, je „hodné“. To, které má svůj názor, je „problémové“
Nikdy jsem svého syna nevnímala jako neposlušného. Je aktivní, zvídavý, někdy trochu tvrdohlavý. Ale ve školce se naučil, že když projeví jakoukoli emoci nebo potřebu, znamená to problém.
Začal se bát říkat svůj názor. Když jsem se ho ptala, co chce dělat odpoledne, jen pokrčil rameny. Když jsme šli ven, ptal se mě, jestli už může mluvit.
To byl moment, kdy jsem si uvědomila, že tady nejde jen o zvykání na školku. Jde o něco mnohem hlubšího.
Proč se o tom nemluví? Protože je to „normální“
Kolik dětí každý den pláče, když jdou do školky, a rodiče to považují za běžné? Kolik rodičů slyší větu „On si zvykne“ a dál nic neřeší?
Celé generace vyrůstaly ve školkách, kde platilo, že poslušnost je důležitější než individualita. Děti, které se bez odporu podřídí, jsou označovány za „hodné“. Ty, které si dovolí říct, že se jim něco nelíbí, jsou „neposlušné“.
Nikdo neřeší, co to s nimi dělá. Jak je to ovlivní v budoucnosti.
Děti nejsou roboti. Potřebují prostor, ne diktát
Pochopila jsem, že nechci, aby můj syn vyrůstal v prostředí, kde se bojí projevit svůj názor. Kde ho učí, že jeho potřeby nejsou důležité.
Školka by měla být místem, kde se dítě cítí bezpečně, kde se učí s radostí, kde je podporováno v tom, kým je. Ne továrnou na poslušné stroje, které budou jednou v dospělosti jen slepě plnit příkazy.
Až příště vaše dítě řekne, že se mu ve školce nelíbí, zkuste se ptát víc. Možná zjistíte, že problém není v něm, ale v tom, jak ho systém nutí být někým, kým není.
