Článek
Vždycky jsem mu říkal, že škola je základ. Že bez vzdělání to bude mít v životě těžké. Ale můj syn měl jinou představu. „Tati, škola je ztráta času. Chci podnikat, chci být sám sobě šéfem,“ opakoval mi stále dokola.
Snažil jsem se ho přesvědčit, ať si aspoň dodělá maturitu, ale měl svou hlavu. Po dvou letech na střední oznámil, že končí. „Podnikání mě uživí líp než jakýkoli titul,“ řekl sebevědomě. A já, i když jsem měl obavy, jsem ho nechtěl brzdit. Řekl jsem si, že ho podpořím, i když s tím nesouhlasím.
Ze začátku to vypadalo nadějně. Vrhli se s kamarádem na online byznys, prodávali elektroniku přes e-shop, snažili se budovat značku. Mluvil o svobodě, o tom, jak nebude jako ostatní, kteří musí pracovat osm hodin ve fabrice.
Jenže realita byla jiná. Po roce přišly první problémy – nespokojení zákazníci, zpožděné dodávky, pokuty za nesplněné smlouvy. A co bylo nejhorší? Vzal si půjčku, aby firmu „nakopl“. Banka mu ji nedala, tak si vzal od nebankovní společnosti. A ta mu peníze dala – za tvrdých podmínek.
Peníze se rozkutálely rychleji, než čekal. Reklama, nákup zboží, web, sklad. Jenže objednávky nepřibývaly tak, jak si představoval. Najednou se z nadšeného podnikatele stal někdo, kdo každý večer seděl s hlavou v dlaních a snažil se přijít na to, kde udělal chybu.
Pak mi jednoho dne zavolal. „Tati, potřebuju pomoct. Jsem v háji.“
Přijel jsem za ním a poprvé v životě viděl v jeho očích opravdový strach. Dluhy se mu nakupily na statisíce. Nebankovka chtěla zpět své peníze i s úroky, ale firma nevydělávala. Kamarád, se kterým začínal, vycouval. Najednou byl na všechno sám.
„Co mám dělat?“ zeptal se mě zoufale.
Chtěl jsem mu říct: „Já ti to říkal.“ Ale k čemu by to bylo? Nechtěl jsem ho srážet ještě víc. Místo toho jsme spolu začali hledat řešení. Zavolali jsme právníkovi, prošli možnosti splátek, snažili se jednat s nebankovou. Bylo to těžké, ale pomalu se z toho začal dostávat.
Dnes už ví, že podnikání není jen o svobodě a úspěchu, ale i o odpovědnosti a tvrdých rozhodnutích. Pořád ještě nemá vyhráno, ale učí se. A já se naučil jednu věc – i když děti dělají chyby, nejsme tu proto, abychom je soudili. Jsme tu proto, abychom jim pomohli postavit se znovu na nohy.
