Článek
Lidi kolem mě jedli trdelník, fotili koně, hledali Starbucks.
Já jsem seděla na lavičce vedle fast foodu, sluchátka v uších a oči v dlaních.
Plakala jsem. Potichu. Vlastně jsem spíš jen tekla.
A nikdo. Ani jeden člověk. Nic.
Ne, nestalo se nic „velkého“. Jen život.
Nestihla jsem zaplatit složenku.
V práci mě seřval šéf.
Dítě má horečku.
Partner mi řekl, že „už ho to nebaví“.
A v hlavě jsem měla hluk, který nejde vypnout.
Tak jsem šla. Prostě pryč. A skončila jsem tam – na nejlidnatějším místě v Praze. A přesto úplně sama.
Kdy naposled někdo viděl, že nejsem v pohodě?
Každý den říkám: „Jsem v pohodě.“
V obchodě. Doma. V práci. U doktora.
Ale uvnitř mi už dávno dochází baterka.
Jen nikdo neposlouchá.
Protože funguju. A to prý stačí.
A ten Václavák?
Tam jsem si to dovolila.
Slzy mezi lidmi, co fotí sochu.
V hlavě ticho.
Nikdo se nezastavil. Nikdo se nezeptal.
A víš co? Bylo to vlastně osvobozující.
Protože když ti celý svět ukazuje, že tě nevidí,
můžeš si konečně dovolit nebýt silná.
Pointa?
Někdy člověk nepotřebuje zachránce. Jen místo, kde ho nikdo nezná.
A Václavák – ten hlučný, přeplněný Václavák – byl v ten moment nejbezpečnější místo na světě.
Protože tam jsem si mohla dovolit se zhroutit.
Bez vysvětlování. Bez masek.
A bez přetvářky, že „to dám“.
