Článek
Dřív jsme měli blbé dny. Dnes máme „epizody“. Dřív jsme byli líní nebo rozptýlení. Dnes jsme „neurodiverzní“. Dřív jsme si postěžovali kamarádovi. Dnes to „zpracováváme s terapeutem“. Psychologie se přesunula z ordinací do běžné řeči – a začíná přepisovat realitu.
Každý má nárok na diagnózu
Vypadá to, že dnes už není cool být psychicky zdravý. V kolektivu mlčeti znamená, že „si to ještě nepřiznal“. Být bez diagnózy je podezřelé. A hlavně – bez terapeutické cesty není „životní rozvoj“. Každý druhý profil na Instagramu hlásí: ADHD, úzkosti, hypersenzitivita, vnitřní dítě – a followujte moji cestu.
Sebeanalýza jako hobby
Mladí lidé tráví víc času přemýšlením nad tím, proč nejsou v pohodě, než tím, co s tím udělat. Každý problém má jméno. Každá slabost má zkratku. A místo aby si někdo řekl „potřebuju disciplínu“, raději napíše:
„Zase jsem nevyřídil e-maily… asi projev PAS nebo výkonnostní dysregulace.“
Ano, duševní zdraví je důležité. Ale když se z něj stane identita, výmluva a trend, přestává být léčbou – a stává se návykem.
Psycholog místo odpovědnosti
Už se neříká „udělal jsem chybu“. Dnes se říká: „Moje vnitřní zraněné já reagovalo obranným mechanismem.“ Lidi si ubližují, ale omlouvají to procesem. Není to chyba – je to část jejich cesty. Všechno se relativizuje. A čím víc termínů použiješ, tím víc jsi „sebevědomý člověk na vědomé úrovni“.
Závěr?
Je správné mluvit o psychice. Ale když se z každé nálady stane syndrom, vychováváme generaci, která se víc bojí emocí než skutečného života. A především: jestli všechno omlouvá diagnóza, pak už nic neznamená odpovědnost.
