Článek
Dítě, které o otce nestojí
Zní to krutě? Možná. Ale je to realita. Manžel si myslí, že když se přestěhujeme, všechno se spraví. Že se k němu dítě přimkne, že budou mít najednou úžasný vztah. Jenže já vidím, jak to je doopravdy. To dítě přichází jen tehdy, když ví, že něco dostane. Dárky, výlety, peníze. Nikdy tam nebylo nic jiného. A když manžel není poblíž? Ani mu neřekne „tati“.
A přesto si můj muž namlouvá, že stačí změnit adresu a všechno bude v pořádku. Že „bude blíž“. Ale k čemu? K někomu, kdo se o něj zajímá jen tehdy, když z toho něco má?
Já a moje rodina? To nikoho nezajímalo
Když jsme bydleli blízko toho dítěte, všechno se točilo kolem něj. Já a moje rodina jsme byli až na druhém místě. Potřebovala jsem je vidět? Potřebovala jsem někam jet? Fajn. Ale ať si to zařídím sama. Cestovala jsem 5 hodin vlakem nebo autobusem, jen abych viděla svoje blízké. Manžel měl jiné „prioritnější“ starosti.
Ale teď, když máme vlastní dítě, se všechno změnilo. Takovou cestu už prostě nedáme. A já odmítám znovu žít tam, kde jsem byla vždycky jen ta, co se přizpůsobuje. Jenže on chce zpátky. A to znamená? Neustálé hádky. Neustálý tlak.
Co mu říct? Že jeho dítě ho vlastně nepotřebuje?
Jenže jak mu to mám říct? Jak mu mám otevřít oči? Že jeho syn není tak odtažitý proto, že jsme daleko. Ale proto, že mu je to prostě jedno. Protože nikdy neměl k tátovi žádný hlubší vztah. Protože tohle dítě nebylo nikdy vychovávané k tomu, aby si vážilo lidí, jen věcí, které dostane. A já mu mám kvůli němu obětovat všechno?
Vztah na pokraji zhroucení
Tohle není o vzdálenosti. Tohle je o tom, že si můj manžel odmítá přiznat pravdu. A kvůli tomu jsme teď tam, kde jsme – na křižovatce. On chce zpátky, já tam nepůjdu. A pokud mě kvůli tomu začne nenávidět, tak se možná jednou ukáže, že problém nebyl nikdy ve mně.
Protože jestli je ochotný zahodit svůj současný život kvůli někomu, kdo se o něj nestará, tak mu možná na tom současném životě nikdy tolik nezáleželo. A pak je otázka – co vlastně budujeme? A stojí to za to?
