Článek
Když řeknu, že nechci děti, většina lidí ztuhne.
Někteří se začnou smát, jako bych si dělala srandu.
Jiní se mě snaží napravit.
A ti nejhlasitější mi rovnou řeknou, že jsem sobecká.
Ale proč je v roce 2025 pořád šokem, že někdo nechce rodit?
Proč se žena musí neustále obhajovat za to, že nechce naplnit cizí představu o štěstí?
Nikdy jsem netoužila po kočárku.
Nikdy jsem nebrečela při pohledu na miminko.
Nikdy mě nevzrušovala myšlenka na první školku, první zoubek, první třídu.
A ne, není to tím, že bych měla trauma z dětství.
Moji rodiče mě milovali.
Já jsem jen jinak nastavená.
Lidi mi říkají:
– „Počkej, to přijde.“
– „Změníš názor.“
– „Jednou toho budeš litovat.“
Ale co když ne?
Co když jediný důvod, proč tolik lidí má děti, je ten, že jim nikdy nikdo neřekl, že nemusí?
Miluju ticho.
Miluju, že můžu sbalit kufr a odjet, kdy chci.
Miluju, že když přijdu domů, nečeká tam nikdo s pláčem a kašičkou.
A nemám výčitky.
Protože já jsem si vybrala vědomě.
Nechci děti. A přesto mě každý měsíc někdo přesvědčuje, že bych je mít měla.
Lidi, co mě neznají. Lidi, co mají doma dvě a chtějí, abych byla nešťastná s nimi.
Lidi, co nevěří, že existuje štěstí mimo rodinu a mateřství.
Ale ono existuje.
A já ho žiju.
Závěr:
Nejsem špatná žena.
Nejsem zlomená.
Jen jsem si dovolila říct něco, co se ženám stále ještě neodpouští:
„Nechci být matka. Chci být jen já.“
