Článek
Miluju ji.
Fakt že jo. Když spí, když se směje, když ke mně přiběhne a řekne „mamí“.
Ale mezi těmi momenty je dlouhý, tichý stín, ve kterém si kladu tu otázku, co se nesmí vyslovit:
„Proč jsem si ji vůbec pořídila?“
Tohle se neříká. Tohle se nesmí říct.
Společnost ti dá všechno možné: příručky, rady, dudlíky, kojicí polštáře.
Ale nedá ti právo litovat.
Protože jak můžeš litovat to největší štěstí?
Ale co když to štěstí přineslo i vyčerpání, ztrátu identity, finanční past, rozpad vztahu, ticho v hlavě a v noci pláč na záchodě?
Nikdo tě nepřipraví na to, že zmizíš.
Z jedné ženy se stane matka.
Z matky se stane stroj.
Z toho stroje se stane někdo, kdo sice „má zdravé dítě“, ale už nemá sebe.
Zní to jako sobectví?
Možná. Ale i matka je člověk.
A tohle člověka nikdo nevidí. Jen tu roli. Ten výkon.
A já? Já žiju.
Funguje to. Vařím. Líbám. Přikrývám. Miluju.
Ale vevnitř někdy tiše křičím:
„Chtěla jsem ještě být sama sebou. Chtěla jsem cestovat. Dýchat. Spát. Ne být navždy v režimu ‚služba‘.“
Pointa?
Ne všechny matky litují. Ale některé ano.
A ne proto, že by své děti nemilovaly.
Ale proto, že společnost neumí matky podpořit – jen je kontrolovat a soudit.
Takže mlčíme.
A říkáme si, že to přejde.
Ale někdy to nepřejde. A jen se s tím naučíš žít.
Se stínem, který nikdy nemluví nahlas.
