Článek
Doba se mění. A s ní i obraz muže. Dřív se od něj čekala síla, spolehlivost a zodpovědnost. Dnes? Nejdřív se očekává, že se změní. A pak, že se za všechno omluví.
Nezvládáš? Máš krizi? Tak jsi toxický. Zvládáš? Pak máš privilegia a neumíš si přiznat emoce. Muž, ať udělá cokoli, je podezřelý.
Síla je slabost. Mlčení je zločin. Emoce jsou špatně – nebo špatné
Muži, kteří pracují, budují a drží své rodiny nad vodou, se dnes stávají karikaturami. „Alfa samec“, „přeživší patriarchátu“, „bílý heterosexuál“ – to všechno už nejsou jen pojmy. Jsou to nálepky, které je mají znevěrohodnit.
Zatímco se ženy učí mluvit o traumatech, muži se učí mlčet. Když promluví, hned se ptáme: „A co ženy? A co jejich bolest?“
Péče o muže? Jen když jsou zlomení. Jinak o ně není zájem
Zájem o mužskou psychiku vzroste teprve, když je pozdě. Sebevraždy? Krize identity? Odcizení otců? Všichni přikyvují – ale systémově se neděje nic. Muž má prostě fungovat. Dokud to nezabalí.
Muž, který selže, je litován. Muž, který bojuje, je ignorován. A muž, který se ozve, je vysmíván.
Zdravý muž dnes nemá místo. Je příliš silný na to být obětí, příliš slabý na to být viníkem
Odmítli jsme toxickou maskulinitu – ale zároveň jsme vyhodili vše, co dělalo muže oporou. Pevnost je dnes přežitek. Zodpovědnost podezřelá. A ticho se trestá.
Ale když muž začne mluvit, když řekne, že má taky své limity, svou bolest, své strachy – nikdo neposlouchá. Protože mužský smutek nemá společenskou hodnotu.
Závěr?
Nechceme, aby byli muži roboti. Ale jakmile projeví emoce, říkáme jim, že jsou nevyzrálí. Chceme, aby se změnili – ale nedáváme jim bezpečný prostor, kde to vůbec jde. A pak se divíme, že tolik z nich radši zůstává zticha.
