Článek
Platíš víc za jídlo, míň dostáváš v práci.
Tankuješ za tisícovku, a stejně se ti ručička na budíku sotva pohne.
Z výplaty ti zmizí třetina dřív, než se jí dotkneš.
A když se ozveš, slyšíš:
„Buď rád, že vůbec máš práci.“
Okrádají tě systémem, ne nožem.
V krámě si připlatíš za „ekologický“ obal, který se stejně nedá recyklovat.
Na účtence platíš „servisní poplatek“, i když sis ten servis nikdy neobjednal.
Mobilní operátor ti „vylepší tarif“ – a ty zjistíš, že platíš víc za to samé.
Všechny ty drobné kapky, které denně odkapávají z tvé peněženky –
to nejsou chyby. To je plán.
A mezitím ti říkají, že sis za to mohl sám.
Protože jsi si měl víc šetřit.
Protože sis neměl brát paušál.
Protože sis neměl kupovat latte.
Protože jsi líný. Neproduktivní. Měl jsi začít podnikat. Mít pasivní příjem.
„Zatímco ostatní makají, ty brečíš.“
Ale pravda je jinde.
Makáš. Vstáváš. Děláš, co máš.
A přesto ti to teče mezi prsty.
Protože svět je nastavený tak, aby sis ani nevšiml, že tě škube.
Ne najednou. Ale pomalu.
Nenápadně.
S úsměvem a sloganem: „U nás se to vyplatí.“
Pointa?
Dneska tě neokradne kapsář.
Dneska tě okrade běžný provoz.
A ty poděkuješ, dáš pět hvězdiček, a klikneš na „potvrdit platbu“.
