Článek
Pojištění jsem měla „pro jistotu“.
Na byt. Auto. Život.
Jako dospělý člověk, co chce být zodpovědný.
Roky jsem posílala tisíce. Ani jednou jsem nežádala nic zpět.
Až jednou se něco stalo.
Vytopila mě sousedka.
Byt promáčený, zničený nábytek, strop v háji.
Měla jsem fotky, svědky, revizi.
A hlavně – pojištění domácnosti.
Takže jsem si říkala: „Teď to konečně dává smysl, že to platím.“
Omyl.
Nejdřív to vypadalo slibně.
Přijel likvidátor. Vyplnil papíry. Usmál se.
A pak začalo to pravé peklo:
– „Nevztahuje se na typ škody způsobený třetí osobou.“
– „Pojištění se vztahuje jen na vybavení do 3 let stáří.“
– „Chybí vám dodatek XY, který by toto kryl.“
– A hlavně: "V podmínkách je uvedeno, že…"
Tím to vždy končí.
Četla jsem smlouvu znova.
Ten jazyk psal snad právník s ďáblem za zády.
Každá věta byla past.
Každá formulace měla zadní vrátka.
A tehdy jsem pochopila:
Nejsem klient. Jsem plátce. A když chci protiplnění, stávám se problémem.
Nešlo jen o peníze.
Šlo o princip.
O tu lež, že pojištění je jistota.
Ve skutečnosti je to obchod se strachem.
A když se něco pokazí, dělají všechno proto, aby nemuseli dát ani korunu.
Ptáš se, jak to dopadlo?
– Pojišťovna uznala 11 % z celkové škody.
– Zbytek prý „nespadá pod podmínky“.
– A já zjistila, že nejdražší věci nejsou ty, co si koupíš – ale ty, co si myslíš, že máš kryté.
Závěr:
Pojišťovna je jako kamarád, co tě zve na pivo – ale když dojde na placení, najednou spěchá.
Přemýšlej, než podepíšeš. A hlavně:
Když je všechno v klidu, jsi klient. Když potřebuješ pomoc, jsi obtíž.
