Článek
Říkali nám: „Studujte, pracujte, šetřete, a jednou budete mít svůj vlastní byt nebo dům.“
Tak jsem to udělala. Mám práci, šetřím, neutrácím za blbosti. Ale když otevřu realitní inzeráty, dojde mi, že je mi to k hovnu.
Byt za pět milionů? Garsonka za tři a půl? Při průměrné mzdě bych musela žít o vodě a chlebu a splácet hypotéku do sedmdesáti. A i kdybych chtěla vzít tu mizernou půjčku, banka mi ji prostě nedá.
Prý nevydělávám dost.
A kdo vydělává dost?
Lidi, kteří si zprivatizovali byty v devadesátkách. Ti, co je zdědili po babičkách. Ti, co se včas chytili a nakoupili deset bytů, aby je teď mohli pronajímat za absurdní ceny.
A my? My, co nemáme bohaté rodiče a dětství jsme strávili v nájmech, jsme v koncích.
„Nájmy jsou vyhazování peněz.“ Jo, a hypotéka není?
Všichni opakují tuhle frázi. „Neplať cizímu, splácej radši vlastní.“
Ale co když nemůžu?
Co když si banka řekne, že třicet tisíc měsíčně nestačí? Co když nemám kde vzít milion na základní vklad?
Tak co mám dělat? Spolubydlet do padesáti? Nebo se nechat vykuchat na černém trhu a prodat ledvinu?
„Jen si najdi líp placenou práci.“ Jo, jasně. Protože těch je všude plno.
Další oblíbená rada: „Tak si prostě najdi lepší práci.“
Aha. To je fakt jednoduchý. Možná mi někdo poradí, kde v Česku se dají vydělávat statisíce měsíčně na normální práci.
Protože realita? Průměrný plat je 43 tisíc hrubého. V Praze možná víc, ale hádejte co? Tam stojí garsonka šest milionů.
Takže co? Mám jít do zahraničí?
Čím dál víc lidí odchází. A víte co? Nedivím se.
Německo, Rakousko, Nizozemsko. Tam mají normální platy, normální hypotéky.
Tady? Dřete jak hlupák, a stejně si nic nekoupíte.
A tak se ptám: Jak dlouho si to ještě necháme líbit?
Protože pokud něco nezměníme, za pár let nebudeme mít ani na ten nájem.
