Článek
Lidi dneska nejezdí na dovolenou, aby si odpočinuli.
Jezdí proto, aby nebyli trapní na Instagramu.
Aby mohli říct „taky jsme byli“.
Aby měli co vyprávět u kafe.
Aby vypadali, že žijou – i když ve skutečnosti jen předstírají, že na to mají.
Znám lidi, co berou dvacku čistého.
Ale v červenci mají all inclusive v Turecku.
Jak?
Splátky, půjčka od mamky, vybraná rezerva, zrušený spořící účet.
Protože „děti si to zaslouží“.
Protože „nemůžeme zůstat doma jako socky“.
Jenže ty děti to odnesou v září.
Ne mořem. Ale stresem.
Když dojde na kroužky, obědy, školní pomůcky.
A není z čeho.
Ptám se: Proč?
Opravdu má smysl si hrát na střední třídu, když pak vybíráš ze svíčkový maso bez slevy?
Opravdu ti týdenní útěk stojí za to, že se další dva měsíce klepeš, jestli ti vyjde účet?
Ne, tohle není výsměch.
Je to realita.
Nafouknutá dovolená, nafouklé ego, vyfouklá peněženka.
A všechno kvůli jedné věci: abys nevypadal chudě.
Možná by bylo lepší být ten, kdo si dovolenou prostě letos nedopřeje.
Ale v klidu. Bez stresu. Bez mínusu. Bez keců.
U vody na přehradě.
S vlastním jídlem, bez přeplněné pláže a bez teatrálních fotek.
Protože „nebyli jsme u moře“ není žádná ostuda.
Dělat si iluze, že jsme tam patřili – to je.
Závěr:
Dovolená by měla být odměna.
Ne závod o to, kdo víc předstírá, že si ji může dovolit.
A klid? Ten si nekoupíš v katalogu.
Ten začíná tam, kde přestaneš lhát sobě.
