Článek
Nikdy jsem si nemyslel, že to bude důvod, proč mě někdo opustí.
Ne kvůli hádce.
Ne kvůli nevěře.
Ale kvůli velikosti.
Kvůli něčemu, co nemůžu změnit.
Byli jsme spolu rok.
Myslel jsem si, že to funguje.
Smáli jsme se, plánovali dovolenou, dělali si snídaně.
Sex? Jo, nebyl to Hollywood. Ale byl náš.
Aspoň jsem si to myslel.
Pak jednoho večera – bez hádky, bez varování – mi řekla:
„Já ti nechci ubližovat, ale… prostě mě to fyzicky nenaplňuje. Zkoušela jsem to překousnout, ale nejde to.“
A tehdy se ve mně něco zlomilo.
Můžeš být chlap, co nosí tašky, platí účty, dělá snídani.
Můžeš být citlivej, vtipnej, věrnej.
A stejně to nestačí, když tě někdo hodnotí podle něčeho, co měří v centimetrech.
Od tý doby si připadám menší, než jsem kdy byl.
A to nemluvím o rozměrech.
Ale o sebedůvěře. O egu. O tom, že i když nic neřeknu, cítím se méněcenně.
Nikdo ti neřekne, co to udělá s chlapem.
Když slyšíš, že jsi "v pohodě, ale…"
Že nejsi „dost“ tam, kde nemáš šanci to změnit.
Není to jako posilka.
Není to jako nové auto.
Je to jako poznámka, která zůstane v hlavě navždy.
Závěr:
Nevím, jestli mám malýho.
Nevím, jestli to vůbec byl problém.
Ale vím, že mě tím zabila.
A jestli někdo tvrdí, že velikost není důležitá – lže.
Ne každému.
Ale někomu jo.
A někdy tě to stojí celý vztah.
