Článek
Neřval. Nerozbil okno. Nepřinesl poznámku.
Byl tichej, slušnej, doma zavřenej v pokoji. Přesně ten typ dítěte, kterého ostatní rodiče dávají za vzor.
„Víš, proč nemůžeš bejt jako Matyáš? Ten si hraje potichu a nikoho neotravuje.“
Jenže Matyáš nežil. Matyáš leveloval.
Za poslední měsíc prošel šest bitev, osm virtuálních válek, tři zombí apokalypsy a jeden toxický Discord.
Jeho mozek už dávno nepracoval na systému „dopoledne – škola, odpoledne – úkoly“.
Jeho denní cyklus byl: spát – hrát – přežít – hrát – smazat výčitky – hrát dál.
Rodiče to nazývali „zájmem o techniku“.
On to nazýval „grindem“.
A jeho tělo? To si postupně začalo myslet, že světlo přichází jen z monitoru.
Vítejte v roce 2025. Závislost nepoznáš podle jehly.
Nepije, nehulí, nekrade.
Jen prostě nechce jít na večeři, protože jeho tým je zrovna v top 3.
Zruší narozeniny babičky kvůli hernímu eventu.
A když mu vezmeš notebook, není to jako vzít hračku – je to jako odpojit ho od kyslíku.
Ale navenek je všechno v pořádku.
Sedí. Dýchá. Kliká.
A co na to dospělí?
„Je to kluk, ty hry ho jednou přejdou.“
„Vždyť je to lepší, než aby běhal po ulici.“
„Už takhle si vydělávaj lidi na živobytí!“
Jenže on si nevydělává.
On utíká.
Z reálnýho světa do místa, kde je někdo – level 76 sniper, co dostal skin zdarma.
Z místa, kde se po něm chce zodpovědnost, do místa, kde stačí držet myš a přežít.
Pointa?
Závislost dneska nevypadá jako zfetovaný puberťák na lavičce.
Vypadá jako tichej kluk se sluchátky.
Jako někdo, kdo „je v pohodě“.
A kdo už možná zapomněl, jak se vlastně žije offline.
