Článek
Když jsem byla malá, bylo Chorvatsko synonymem luxusu.
Moře. Slunce. Zmrzlina. Někdo u známých, někdo stan.
Teď jsem dospělá. A místo zázraku je to spíš vztah z povinnosti.
Každý rok si říkám:
– Už nikdy jet autem 12 hodin.
– Už nikdy platit 3 000 Kč za noc v apartmánu s tapetou z roku 1995.
– Už nikdy smažené hranolky v přístavu a meloun v igelitu.
– Už nikdy vedlejší rodina, co griluje čevapi v šest ráno.
A pak přijde červen.
A já se chytím na větu „ale tam to aspoň známe“.
Chorvatsko je jako bývalý, kterého nemiluješ – ale aspoň víš, co od něj čekat.
Kolony na hranicích? Klasika.
Klimatizace, co funguje jen do Rakouska? Tradice.
Parkování za 20 euro na prašné cestě? Jistota.
A horko takové, že se i komár potí.
Ale pak přijde to jedno odpoledne.
Ticho. Klid. Bílé kameny, slaná voda, a pocit, že nic nemusím.
A tehdy to všechno dává smysl.
Aspoň na chvíli.
Aspoň na těch pár dní.
A pak zpátky.
Kolony, trapné hádky v autě, a realita, že jsem utratila víc, než jsem plánovala.
A v duchu si říkám:
„Tak a příští rok Itálie. Nebo Albánie. Něco jiného.“
Ale všichni víme, kde skončím.
Zase.
Ve stínu borovic, s plastovým kelímkem kávy a pískem v pantoflích.
V Chorvatsku.
Závěr:
Nejezdím tam, protože bych musela.
Jezdím tam, protože mi to prostě nedá.
Protože i když to není perfektní, je to moje.
A možná je to přesně ten důvod, proč se tam pořád vracím.
Jako domů. Akorát s jiným jazykem.
