Článek
Jeli jsme do lesa. Bez Wi-Fi, bez sprchy, bez elektřiny.
Proč? Protože „děti tráví moc času u obrazovky“ a „my potřebujeme zpomalit“.
Znělo to krásně – detox, zpomalení, dřevo, hvězdy, pohoda.
Realita?
Komáři, zima, mokrá podlaha ve stanu a soused z vedlejší louky, co v noci hulákal do lesa, že ho někdo pozoruje.
První den:
Dcera řekla, že je „úplně mrtvá“, protože není TikTok. Syn chtěl domů, protože „v Robloxu zrovna běží event“.
Partner zapomněl kolíky na stan a začal na mě řvát, že jsem si nevzala čelovku.
Druhý den:
Jídlo bylo studené, oheň nehořel.
Romantika nula.
Vztahy napjaté.
Dřevo mokré.
A jedna větev mě při čůrání škrábla tak, že jsem si myslela, že mám tetanus.
Příroda nás nespojila. Příroda nás rozebrala.
Zjistila jsem, že žiju s lidmi, kteří se hádají o to, kdo má přivést vodu z potoka, ale nikdo ji nepřinese.
Děti měly víc absťák než radost, a partner si celou dobu stěžoval, že nemůže nabít telefon, a pak stejně strávil večer scrollováním starých fotek.
A pointa?
Uprostřed lesa jsem pochopila, že odpočinout si neznamená jen vypnout Wi-Fi.
Ale vypnout toxickou iluzi, že nás vztahy zachrání oheň, příroda a romantická fotka u stanu.
Příště si radši pustím dokument o lese na Netflixu. V teple. A s přístupem k toaletě.
