Článek
Dřív jsme chodili do obchodu.
Vzali jsme si košík, frontu a pár nervových zhroucení zdarma.
Dneska? Klikneš na „banány“, „mléko“ a „víno“ – a někdo ti to přiveze až ke dveřím.
Moderní luxus?
Spíš znak, že už většina lidí nemá sílu se tahat s lidma.
„To je pohodlný,“ říkají.
„To je lenost,“ odpovídám.
Protože kdybych jednou za týden nevypadla z bytu do Lidlu, asi bych zapomněla, že svět ještě existuje.
Ale pak jsem to udělala taky.
Objednala jsem Rohlík.
Přišla krabice. S úsměvem. V čase. Bez fronty. Bez košíku, co nejede rovně.
A co víc – bez šmejdů, co se lepí na jogurty, hádek u samoobslužných pokladen a důchodců, co tě doženou holí, když sáhneš po poslední vepřové konzervě.
A víš co?
Bylo to návykový.
Takže si to řekněme na rovinu.
Ano. Rohlík si objednávají líní lidi.
Líní na hádky, líní na malichernosti, líní na zbytečný kontakt s okolím, které už dávno není milé ani normální.
A víš co? Mají pravdu.
Pointa?
Možná to není lenost.
Možná je to poslední forma sebeobrany.
Protože v dnešní době je pohodlí luxus.
A Rohlík není jen o nákupu. Je to o tom říct:
„Ne, dneska fakt nechci doopravdy mezi lidi.“
