Článek
Vztah by měl být o rovnováze. O tom, že se oba snaží stejně.
Ale co když se snaží jen jeden?
Co když jen jeden plánuje výlety, jeden píše zprávy, jeden hledá řešení problémů?
A ten druhý? Jen čeká.
A pak se diví, že už nemáte sílu pokračovat.
„Ty jsi ta rozumnější, tak to vyřeš.“
Nejdřív jsem si myslela, že to je normální. Že některé věci prostě řeší víc ženy.
- Plánování dovolené? Moje práce.
- Organizace domácnosti? Moje práce.
- Řešení hádek? Moje práce.
A jeho reakce?
„Já nevím, co chceš slyšet.“
„Proč to tak hrotíš?“
„Mně je to jedno, udělej to, jak chceš.“
Tak jsem se snažila dál. A dál. A dál.
Dokud mi nedošlo, že ve vztahu nejsem ve dvou. Jsem na to sama.
Kdy se ze vztahu stane jednostranná dřina?
Lidé říkají, že vztahy jsou práce. Ale když pracuje jen jeden, není to vztah. Je to vyčerpávající boj.
A já už bojovat nechci.
Chci, aby mi někdo napsal první.
Chci, aby někdo naplánoval rande.
Chci, abych měla pocit, že mě někdo chce – ne že jsem jen ta, která drží všechno pohromadě.
Jenomže když jsem to řekla nahlas, dostal se do defenzivy.
„To ti jako vadí? Já prostě nejsem takový.“
Ale proč já musím být „taková“? Proč já musím dělat všechno?
Kolik žen tohle zažívá a bojí se odejít?
Nejde o to, že bych chtěla někoho, kdo mi nosí květiny a píše básně.
Chci partnera, ne spolubydlícího.
Protože láska není o tom, kdo vydrží nejdéle tahat vztah na svých bedrech.
A pokud mám být na všechno sama, pak raději budu sama doopravdy.
