Článek
Začala jsem kouřit ve chvíli, kdy jsem přestala věřit, že všechno zvládnu bez pomocníka.
První cigareta byla sranda.
Druhá úleva.
Desátá už ticho.
A teď?
Bez cigarety nevím, jak se ráno nadechnout.
Ne, nejsem na to pyšná.
Ale taky nejsem hloupá.
Vím, co to dělá s tělem. Vím, co je na krabičce. Vím, jak vypadají plíce kuřáka.
Ale víš co?
Stres zabíjí taky. Jen o něco potichu.
Kouření je jako špatnej vztah, co tě přesto drží nad vodou.
Ubližuje, ale dává rytmus.
Zpomalí tě ve světě, co chce, abys jel naplno.
A i když víš, že tě stahuje dolů, nevíš, co bys dělal bez něj.
Zkoušela jsem přestat.
Náplasti, žvýkačky, vůle, aplikace, sliby.
A vždycky přijde moment, kdy potřebuju chvilku klidu.
Ne pivo. Ne prášek. Ne psychologa.
Prostě jen cigáro.
A svět je najednou o 5 % snesitelnější.
Jasně, že to není zdravý.
Ale někdy je důležitější nezbláznit se, než být dokonale čistý.
A než mě někdo začne soudit –
radši se mě zeptej, co se stane, když si ten nikotin nevezmu.
Závěr:
Neobhajuju to. Jen to žiju.
A možná se mi jednou podaří přestat.
Ale do tý doby si zapálím, když budu chtít.
A prosím, nepoučuj mě. Neznáš moje důvody.
