Článek
Nikdo z nás to nečekal.
Byl tichý, klidný, trochu uzavřený – ale slušný.
Po smrti rodičů zdědil starý dům na okraji města.
Mluvil o tom, že tam nechce zůstat. Že je to moc vzpomínek.
Rozhodl se prodat. Rychle. A levně.
Bylo mu jedno, kolik za to dostane.
Hlavně ať to je pryč.
Potřeboval hotovost, chtěl začít jinde.
Nikdo mu to nerozmlouval – byl to jeho dům, jeho rozhodnutí.
Jenže nikdo nečekal, že tohle bude první trhlina.
Za půl roku bylo všechno jinak.
Bydlel v podnájmu, peníze byly pryč.
Nový začátek se nekonal.
Práce ho nebavila. Vztah se rozpadl.
A nejhorší bylo, že neměl kam se vrátit.
Jednou mezi řečí řekl:
„Nevím, proč jsem to prodal.
To nebyl barák. To bylo moje poslední místo, kde jsem se cítil doma.“
A pak přišel ten dopis.
Krátký.
„Odpusťte mi. Udělal jsem chybu, kterou už nejde vzít zpět.“
Našel ho jeho známý.
V prázdném bytě. Bez známek boje.
Jen ticho a vědomí, že tohle bylo rozhodnutí.
Závěr:
Někdy uděláš krok, který se zdá rozumný.
Ale pak zjistíš, že sis pod sebou uřízl poslední prkno.
A svět už nemá kde stát.
On nechtěl zemřít.
Jen už neměl kam patřit. A sám se sobě nedokázal odpustit.
