Článek
Pondělí.
Budík v 6:20.
Zuby, sprcha, šálek kafe.
Svačina do tašky.
Výraz ve tváři jako vězeň na nástupu.
A to všechno jen proto, že „musíš“.
Neptáš se proč.
Nepřemýšlíš, jestli tě to baví.
Jdeš.
Protože máš splátku. Protože děti. Protože šéf. Protože hypotéka. Protože „co jiného bys dělal.“
Ale uvnitř jsi unavený.
Ne z práce samotné –
ale z toho, že to celé nemá žádný smysl.
Každý den stejný scénář:
– přijít včas
– dělat, co se čeká
– nesmát se moc nahlas
– neříkat, že je ti to jedno
– v pátek předstírat radost, že je „víkend“
A v neděli večer zase deprese.
A tohle je to, co nazýváme „dospělostí“?
Takhle vypadá život po všech těch slibech, že „až vyrosteš, budeš moct dělat, co chceš“?
Jenže ty neděláš, co chceš.
Děláš, co musíš.
A ztrácíš se v tom.
Pomalu. Ticho. Bez odporu.
Možná tě práce nežere.
Možná tě jen vysává.
Ne najednou, ale po kapkách.
Každé pondělí tě trochu víc otupí.
Až jednoho dne zapomeneš, že jsi někdy chtěl něco jiného.
Závěr:
Zase musíš do práce.
Ale ne proto, že miluješ, co děláš.
Ale protože jsi si zvykl, že nemáš na výběr.
A možná… právě tohle je ta nejdražší daň za výplatu.
