Článek
Když místo opravy přijde zloděj
Nemám partnera. Bydlím sama. Nejsem technický typ, takže když mi začal téct kohoutek, udělala jsem to, co většina žen v mé situaci:
Objednala jsem si hodinového manžela.
Na internetu měl dobré hodnocení. Hezké logo, solidní ceny, „záruka spokojenosti“.
Přišel včas. Sympatický.
Spravil to během půl hodiny.
A než odešel, řekl:
„Máte to hotové, paní. Kdybyste cokoliv potřebovala…“
Nevěděla jsem, že to „cokoliv“ už si právě odnáší.
Až večer mi to došlo
Šla jsem si vzít náušnice. Zásuvka v ložnici. Vždycky zavřená.
Byla pootevřená. A prázdná.
Nechybělo všechno. Jen věci, které měly hodnotu.
Některé šperky po babičce. Zlato.
Žádné násilí. Žádné stopy.
Jen čistá práce. A důvěra, kterou jsem dala člověku, co měl jen „spravit vodu“.
Policie pokrčila rameny
„Máte fotky?“
„Účtenku?“
„Důkaz, že to vzal on?“
Ne. Měla jsem jen dojem, že můžu věřit někomu, kdo má web a tričko s logem.
Podali jsme oznámení. Ale bylo jasné, že pokud se k tomu sám nepřizná, neudělá chybu, nebo nemá záznam z jiné krádeže, nic z něj nevytlučeme.
Až tehdy jsem si začala číst recenze jinak
Zpětně jsem zjistila, že web sice působil důvěryhodně – ale byl to falešný katalog plný smyšlených profilů.
Firma? Žádné IČO.
Telefonní číslo už druhý den neexistovalo.
Byl to prostě šikovný zloděj v montérkách.
Kombinace nářadí, úsměvu a absence skrupulí.
A přesto jsem se styděla
Proč?
Protože jsem si připadala blbě.
Naivně.
„Jak jsi mohla být tak hloupá?“
Ale přesně na to tihle lidé spoléhají.
Na náš stud. Na naši potřebu „nepřehánět“.
A na to, že jim otevřeme domov – protože jsme si jen chtěly nechat opravit kohoutek.
Pointa?
Příště si zkontroluju všechno.
IČO. Recenze. Doporučení.
A nenechám nikoho samotného ani na vteřinu.
Ne proto, že nevěřím lidem.
Ale protože některým lidem nesmíš dát ani důvěru, ani šanci.
Natož volný přístup k ložnici.
