Článek
Já byla ten typ zákazníka, co neotravuje.
Platila jsem pravidelně.
Nevracela jsem faktury.
Nereptala jsem, když mi přihodili „malý“ poplatek za data navíc.
Brala jsem to jako součást dospělosti.
Platíš, neptáš se, jedeš dál.
A pak jsem jednou nahlédla kamarádce do vyúčtování.
Za stejný tarif jako já platila o 230 Kč méně.
Měla neomezená data.
Já měla 5 GB a příplatek za každý další.
Zeptala jsem se jí, jak to dokázala.
Smála se:
„Řekla jsem jim, že chci odejít. V tu chvíli se ze zákaznického pekla změnili na anděly.“
Tak jsem to zkusila taky.
Zavolala jsem.
Řekla jsem jen:
„Chci odejít ke konkurenci.“
A během dvou minut mi nabídli:
– o 300 Kč levnější tarif
– víc dat
– lepší podmínky
– a dokonce „věrnostní bonus“, který mi do té doby nikdy nenabídli
A tehdy mi to došlo:
Já celou dobu nebyla věrný zákazník. Já byla dojná kráva.
Nikdo se neptá, když platíš.
Nikdo ti nic nedá, když mlčíš.
Ale jakmile hrozíš, že půjdeš jinam – všechno najednou jde.
A víš co?
V tu chvíli to nebyl jen tarif.
Byl to pocit, že jsem si celé roky kupovala ticho za vlastní peníze.
A nejhorší na tom je, že to děláme všichni.
Protože jsme unavení.
Protože se nechceme hádat.
Protože „oni to tak mají všichni.“
Jenže já už ne.
Zvedla jsem telefon a přestala být ta, co drží hubu a kartu.
