Článek
Bylo mi čtyřicet, měl jsem holou hlavu a plnovous, byl jsem nějakou dobu rozvedený a prožíval jsem dost možná nejlepší rok svého života. Změnil jsem, co se dalo, všechno nefunkční a zastaralé jsem zahodil pryč a postupně to nahrazoval novými a funkčnějšími přístupy k sobě, lidem okolo a k životu obecně. Byl jsem ve formě, vypadal dobře, nebál se a žil stylem, že nic není nemožné a vesmír mi – s mou vydatnou pomocí – hraje do karet. Právě jsem se rozešel s jednou ze svých holek, která mi dala výbornou lekci, co chci a co nechci, a byl jsem rozhodnutý, že je načase zkusit se otevřít něčemu opravdovému.
Po asi roční samoterapii jsem s pomocí LSD, shaolinské moudrosti, indiánských rituálů a učení Carla Junga dospěl do stavu, kdy se mi zdálo, že jsem na dobré cestě ke znovuotevření svého ledového, obavami a nejistotou naplněného srdce. Dovolil jsem si připustit, že bych možná ještě někdy mohl někoho milovat a brát to vážně.
Jednou, když jsem šel z procházky u jezera, kam jsem se v rámci tréninku otevřenosti chodil koupat nahý, jsem si do telefonu poznamenal pár vět ohledně toho, čím by musela disponovat nějaká hypotetická žena, s níž bych byl ochoten zkusit navázat opravdový vztah. Napsal jsem si:
Moje holka má: jiskru v oku, úsměv na tváři. Je dobrý člověk/pozitivní. Dobrý mindset/dobře našlápnuto. Dobré tělo/ženské tvary (protože se má ráda a stará se o sebe). Máme: chemii, netlačíme na sebe, podporujeme se/rosteme. Míříme výš a dál.
Když jsem si to poznamenal, usmál jsem se a měl jsem z toho dobrý pocit. Poznámku jsem uložil, vyslal požadavky nahoru k nebi a pokračoval dál svojí cestou a nijak o tom dál nepřemýšlel.
V práci jsem měl kamaráda Máru. Byl to mladý, sympatický kluk, který měl o sobě ovšem prachbídné smýšlení. Stylizoval se do role ubohého budižkničemu, který nemá žádnou hodnotu, nemá možnost volby a všichni mu ubližují. Byl panic a nehodlal to změnit. Byl těžce závislý na energetických nápojích a miloval to. Nesnášel svého šéfa Petra, přesto – nebo právě proto – se jím nechával opakovaně využívat a zneužívat. Žil velmi úspěšně svou roli nuly, přestože objektivně to byl mladý, silný, chytrý a šikovný kluk, jen si to nějak neuvědomoval. A byl agresivní, když jsem se mu to snažil připomenout já.
V práci si ke mně chodil stěžovat na své bolístky a já ho vždy vyslechl a vlastně jsme se docela dobře bavili a bylo to fajn. Petra jsem vídal na hale naší firmy, ale nepřišel jsem s ním do styku a nijak mě nezajímal. Naše první a jediná interakce byla, když jsem procházel prostorem, kde stál a blokoval mi cestu. Tehdy jsem ho s pardonem chytil za ramena a odsunul pryč, abych mohl nerušeně projít. Později jsem zjistil, že to bylo vcelku symbolické.
Byl pátek a Mára mi povídal o tom, že nějaký jeho známý otevřel ve městě nový podnik, noční klub. Jelikož jsem celoživotní fanoušek hudby, parties a klubů, ale v mém městě se scéna za posledních dvacet let jaksi rozpadla a vyhnila, nehledě na to, že když už někde hrála dobrá hudba, nepřišlo dost lidí na to, aby se nějaká párty mohla uskutečnit, souhlasil jsem s tím, že s ním půjdu večer ven a ten podnik omrkneme. Takže bylo asi devět večer, sedíme tam sami dva v prázdném podniku a kecáme. Já byl právě na vlně zdravého životního stylu, takže jsem pil vodu, on si objednával dvojité Jägermeistry.
Přišli dva mladí kluci, za nimi v závěsu dvě ženské. Napadlo mě, že věkově k sobě nějak nepasují. A nepasovali. Kluci hned zase odešli, holky si sedly k baru. Jedna z nich, vysoká štíhlá blondýnka, po mně při vstupu hodila očkem a já jí to očko hned hodil zpátky, takže jsme po sobě po očku pokukovali a líbilo se nám, co vidíme. Chtěl jsem si jít raději povídat s holkama, než poslouchat Márovo hořekování a říkal jsem si, že půjdu k baru a něco prohodím. Nebylo třeba. Šel jsem si ven zavolat kámošovi Berimu, aby taky přišel a byla trochu zábava, a když jsem se vrátil, Mára s blondýnkou seděli u našeho stolu a povídali si.
Vyšlo najevo, že ona blondýnka je manželka Márova mistra Petra. To se Mára dozvěděl od kámoše vyhazovače. A taky se dozvěděl, že Petra nemá rád nejen Mára, ale i jeho žena, a že se s ním rozvádí. To vše byla voda na Márovu mlýnici, takže se chopil iniciativy a začal si s blondýnkou notovat na téma „ten Petr je ale kokot, že?“. Přestože to bylo veskrze laciné a povrchní, ukázalo se to jako osudová souhra okolností. Po asi patnácti minutách litanií jsem převzal iniciativu já, ukončil hovor o panu manželovi a přetáhl blondýnčinu pozornost na svou stranu. Rozjel jsem zábavnější a zajímavější témata a strhl pozornost k ní a k sobě. Jmenovala se Monika.
Později přijel i Beri, takže jsme seděli u stolu ve čtyřech. Já se svým nově získaným sebevědomím, charismatem, šedinami a moudrostí zenového mistra střídavě věnoval pozornost všem zúčastněným a lehce korigoval hovor a vyznění, které bylo veskrze pozitivní a zábavné. Kamarády Monika zaujala stejně jako mě. Dával jsem si chvílemi pauzy a nechával jsem kluky, ať ji tu vezmou na cigáro, tu na parket, a já si mezitím v klidu budoval pozici. Cítil jsem, že je na ní něco silně magnetického, přitažlivého a úžasného. A podle více či méně zjevných signálů jsem stále silněji pociťoval, že ona si myslí to samé o mně, což mě těšilo a ještě zesilovalo mou decentní, klidnou, ale mocnou mužskou dominanci.
Na konci večera, potom co jsme se všichni dobře bavili, Mára se propil do stavu, kdy mluvil, chodil, fungoval, ale druhý den si nic z toho nepamatoval, a Beri se trochu neobratně snažil získat Moničin polibek, číslo a vagínu, ale skončil jen s objetím, jsme stáli venku a pomalu se loučili. Já ještě uvnitř, když jsem se rozhodl, že to ukončím na vrcholu a odejdu domů, dal Monice svůj telefon a řekl, ať mi napíše své telefonní číslo. Udělala to.
Teď jsme stáli venku a loučili se. Nastala magická chvíle. Tedy – ono to bylo silné celý večer, hezky jsme si povídali, rozuměli si, notovali. V jednu chvíli mezi řečí zhodnotila, že na mně něco je, něco, co ji zajímá, a že jsem nejspíš úplně skvělý a že mě asi miluje. Její slova mě šokovala, zeptal jsem se proto, cože to řekla, a ona mi to naprosto klidně a sebevědomě znovu zopakovala. To mě odzbrojilo. Já tohle řekl naposledy před mnoha lety své ženě, matce svých dětí, a od té doby jsem si ani nepřipustil na něco takového pomyslet, natož to někomu říct nahlas. Ona to řekla úplně klidně a pravdivě, cizímu chlapovi v baru, který pil víno a vodu, byl ezo a propaloval ji svýma světle modrýma očima.
Objali jsme se. Našimi těly projela energie. Bylo to krásné a klidné objetí, důvěrné. Vnímal jsem, jak se natáčí a chce pusu. Ale já nechtěl dát lacino víc, než bylo nutné. Takže jsem ji v objetí něžně, ale pevně políbil na krk, podíval se jí do očí, přiblížil své rty k jejím a chvíli tak zůstal. Pak jsem se s úsměvem vzdálil, pustil ji z objetí, pomalu klouzal svou rukou po její, takže jsme drželi kontakt až do doby, než se špičky našich prstů pomalu rozpojily. Ona mi předtím ještě zašeptala, ať jí zavolám, já pozdravil, otočil se a pomalu odcházel pryč.
Beri šel taky, takže jsme dali jointa a vydali se na cestu k domovu. Cestou jsem mu ještě vyprávěl o tom, že si chci nechat vytetovat další symbol – spirálu. Ten rok jsem jel hodně ve znamení symbolů, měl jsem potřebu si všechna moudra, smysly a významy napsat na tělo, zažít je, vepsat do srdce, mozku a kůže, abych si je už napořád pamatoval a žil podle nich. Spirála byla poslední věc, kterou jsem se rozhodl vyrýt pod kůži, a tím měla být moje letošní tetovací symbolická štace uzavřena.
Cestou do hospody jsem přemýšlel nad Monikou a měl silný pocit, skoro jistotu, že ona a já patříme k sobě. A že ona je prostě moje. Zapomněl jsem zmínit, že se všemi svými předchozími známostmi jsem se seznámil pomocí online seznamek, chatů a podobně. A stále znovu a znovu jsem k sobě přitahoval ženy, které jsem v tu chvíli sice potřeboval pro svůj další rozvoj a léčení, které ale nebyly rozhodně hotové, vyrovnané ani vhodné pro život a nějaký opravdovější vztah. Věděl jsem, že je to proto, že jsem sám nebyl připravený a tyto ženy mi nastavovaly zrcadlo, ve kterém se odrážely mé chyby a nedostatky, a já s tím systematicky pracoval a snažil se spravit všechno to rozbité, vyčistit duševní bordýlky a udělat ze sebe chlapa, se kterým budu sám spokojený a který bude hoden lásky. Předně mé vlastní a druhotně nějakých pořádných, dospělých a rozumných žen.
Online seznamování jsem tedy zavrhl a měl v plánu se naučit seznamovat v reálném světě, pomocí úst, doteků a pohledů. Řekl bych, že tato noc byla dobrým příkladem toho, že to jde – a velmi úspěšně. Zkouknul jsem seznam požadavků, který jsem si poznamenal v mobilu, a shledal, že Monika splňuje všechna mnou určená kritéria. Díky, vesmíre, pracuješ rychleji, než jsem si myslel.
S Berim jsme si dávali pivko od cesty v Pijavici, stojíme venku a kouříme. Kouknu se pod nohy a vidím, že přímo na místě, kde stojím, je na chodníku křídou nakreslená veliká, ve tmě málo patrná, ale zcela evidentní spirála. Dobře ty, vesmíre.
Na cestě domů, už bez Beriho, je na posledním kilometru úsek cesty, kdy procházím přes pole a houští a roští, kde není žádná lampa a mám tam vždy trochu pocit nebezpečí. Říkám si, jaký to byl dnes skvělý a úspěšný večer a jak mi vše vyšlo tak krásně, že lepší to snad ani nemohlo být. A říkám si, že poslední věc před tím, než si doma vydechnu a uložím bezpečně pozici, je tenhle kousek cesty. A že bych měl být ještě chvíli pozorný, abych tam snad nepotkal třeba divočáka nebo tak. Nutno podotknout, že jsem tam nikdy nic nepotkal, jen jsem měl často pocit, že bych mohl.
Může to celé znít jako totálně vymyšlená a vykonstruovaná historka, což by i byla, kdyby se to opravdu přesně takhle nestalo. Takže jdu ty poslední stovky metrů a přímo uprostřed cesty stojí obrovské divoké prase a v okolním roští dupou a rachtají malá selátka.
Zastavil jsem se a čekal jsem, až přejdou. Máma prase přeběhla přes cestu do křoví a část prasátek taky. Ale pořád byli blízko a bylo jich tam dost. A vydávali zvuky a třásli křovím. Zadupal jsem a zatleskal, abych je popohnal pryč. Už nebyli vidět, navíc byla tma a noc, ale bylo jasné, že jsou stále hned zkraje u cesty. A půlka rodinky byla vpravo a půlka vlevo. Po chvíli čekání bylo jasné, že tohle je v tuto chvíli finální stav a je třeba projít skrz ně, prostředkem, což jsem udělal. Prošel jsem klidně, ale s trochu zvýšeným srdečním tepem a prasátka rachtala kolem mě a rachtala mi i v zádech, když jsem se vzdaloval.
Po tomhle dni jsem si byl naprosto jistý, že nic jako náhody neexistují. Že je to všechno o záměru, vůli, práci, energii, vesmíru a víře v sebe a v proces. Teď, když to píšu, je spirála vytetovaná na mém vnitřním předloktí, symbol tao uprostřed hrudi. Beri ve sklepě staví modely letadel, Mára se upíjí energeťáky a nadává na svého šéfa a já s Monikou prožívám další a další dny, lepší i horší.
Hvězdy mi svítí nad hlavou a jejich energie dopadá na mé ruce, které nastavuji nebi. Láska je uvnitř mého bříška, nejsou tam motýli, je tam dech, teplo, energie. A láska. A já se učím další lekce a učíme se je spolu. Jak žít, jak milovat a být milován. Jak se nechat vést, věřit proudu, být pokorný a přesto silný, pevný a odhodlaný. Jak být dobrý pro sebe a jak být dobrý pro ni. A jak se neohnout a neztratit ve vší té intenzitě.
Vesmíre, dobře ty! Díky.
Zdroj: Autorský text
