Článek
Teď jsou tady a znemožňují mi fungovat. Tak jsem začal vzpomínat na sebe dřív, na to malé dítě, které je pořád uvnitř mé hlavy a jehož strachy pořád poutají mé tělo.
Vejdu do bytu své hlavy a volám „Ahoj, jsem doma!“ Přiběhne Mireček. Jsou mu asi tři nebo čtyři, je to malý baculatý kluk, blonďáček s hřívou kudrnatých vlasů. Přiběhne ke mně, já ho vezmu do náručí a obejmu ho. Je rád, že mě vidí.
Poskočíme v čase, všechno se to děje zároveň, ale postupně. Mireček je v jeslích a jde za dědou, který v kotelně domu dělá topiče. Děda tam není, tak za ním jde na zahradu, která je na druhém konci města. Je v klidu, je to jen pár kilometrů a přesně ví, kam má jít. Když tam dojde, děda tam taky není. A on je sám někde ve městě a už je to docela daleko. Když ho rodiče najdou, jsou rádi, že ho vidí. Taky mají strach. Možná tečou i slzy, to už si Mireček nepamatuje. Je to velký šok, velký stres, silná emoce. On by si to možná ani nepamatoval, ale připomenou mu to v průběhu života několikrát. Je to údajně den, kdy Mireček začne koktat, zadrhávat, bát se. A rodiče si řeknou, že ho od teď budou víc hlídat a ochraňovat. A tak to taky dělají.
Střih o pár let dopředu. Kluk se vytáhnul, je teď jeden z nejvyšších ve třídě, hubená dlouhá špageta, co skoro nemluví, protože se zadrhává, nemá kamarády protože nemluví a všeho se bojí. A jak rychle vyrostl, celý se zkroutil. Jeho záda a hrudník se prohnuly, vytrčily, zkroutily se. Mireček je teď tichý, ustrašený, bojí se mluvit a tak nemluví. Stydí se za své pokroucené tělo, tak ho nikdy a nikde neukazuje. Maskuje se volným oblečením a sklopeným pohledem. Daří se mu. Zůstane neviditelný ještě mnoho let.
Skok. Je v pubertě. Ostatní kluci vyrostli, zesílili. Začli jim růst vousy, začali mít sex, honit holky. Mireček, šedá, hubená, tichá větvička v rohu nevyrostl. Vysoký byl dost, ale tam dole se nějak nic nestalo. Trápilo ho to. Nahmatal si něco na varleti, myslí si, že je to nádor. Nemůže o tom s nikým mluvit. Předně je to moc osobní, sexuální a on přece nemluví obecně, tak proč by tohle mělo být jiné. Dává si pár měsíců, možná několik málo roků života. Přijme to a čeká, až zemře.
Čas běží. Léta utíkají. Teď ho vidíme na párty. Samotného, tichého, v rohu. Ale je tady. Hudba hraje, světla blikají a on s přivřenýma očima chytá rytmus a nesměle se pohupuje. Pije, kouří, zkouší drogy. Usmívá se. Hudba stále hraje, on tančí a pomalinku, polehounku se uvolňuje.
Pak se promění, alespoň zvenku. Je už dospělý mladý muž. Přibral váhu, udělal nějaké svaly. Koktá, ale mluví. Dělá legraci, ale uvnitř je pořád malá dušička. Kouří hodně trávy. Touží po ženě, dětech, rodině. Tak hledá, až najde mladou, krásnou dívku. Částečně znevýhodněnou, při porodu přidušenou, se sníženou rozumovou kapacitou, hodnou holku. Ona krásná a pomalá, on poprvé skoro sebevědomý, skoro vyrovnaný, skoro spokojený. Byli dokonalý pár, dvě vrány na jedné větvi, proti všem spolu. Byl společný byt, svatba, auto, syn. A bylo to skvělé. První láska, všechno splněno, cílů dosaženo. A Mireček pořád žije, ještě stále neumřel.
Utekl pryč, protože neuměl fungovat, komunikovat, tolerovat. Nechal ženu a dítě a utekl. Ale byla to jejich vina! Vina ženy, že nebyla dost, nebo byla moc málo. Rozhodně ne jeho. On dělal všechno správně přece.
Další žena, další velká láska. Další slzy, nepochopení, útěk. A tak ještě několikrát. Různé důvody, různé ženy, stejný konec, stejné chyby, stejné nepochopení.
Pak přišla ona. Ve chvíli, kdy už ani jeden z nich nic nechtěl, neočekával, nehledal. Potkali se, zamilovali a dali si přesně to, co potřebovali. Pozvedli se, vyrostli. Dala mu děti, syny. Spojili zbytky svých předchozích rodin do jedné velké a šťastné. Na chvíli. Na pár let. A uprostřed té všední spokojenosti a obyčejnosti, ten malý ublížený, bolavý, nedoceněný Mireček stále častěji vykukoval na povrch. Když to po letech ukončili, bral to jako vysvobození. Už se nechtěl limitovat někým jiným. Obtěžovalo ho to, chtěl si dělat svoje věci, nechtěl brát ohledy na jiné. Chtěl to všechno pro sebe. Chtěl toho hodně, snažil se dávat, ale hodně hlavně bral. Až se se ženou odehnali, poškodili, ublížili si tak nenávratně, že nebylo kam jinam jít, než pryč. Ale on byl šťastný, konečně má svobodu!
Další skok, střední věk. Mireček je fotr tří synů, jedné vyženěné dcery, kterou už moc nezajímá a jednoho mrtvě narozeného chlapečka, který leží na hřbitově pod stromem, pod náhrobkem se srdíčkem. Je fotr, chlap, muž. Silný, zdravý, vtipný, cílevědomý. Vyrovnaný. Bez problému. Navazuje vztahy, chodí, tančí, směje se. Sblíží se s dívkou, dávají si tolik pochopení, porozumění, důvěry. Chystají se zpečetit svůj vztah posvátným obřadem sexu. A Mireček přestane fungovat. Tělo se zasekne, nejde to. Nastane stres, panika, pochyby. Ale o nic nejde, je to jen malá epizoda, to se může přeci stát. Tak medituje, uvolňuje se, čistí čakry. Zkusí to znova. Nejde to. Tělo odmítá spolupracovat. A je to jen jeho vina, všechno. Všechny ty nezdary a nepochopení, to bylo celou dobu jen jeho, ne ničí. Všechno to je a byla jen a jen jeho zodpovědnost a on to už ví. A tak se začne hroutit, sypat. Slzy tečou, pochyby vzrůstají. Jde domů tmou, pláče a vidí malého Mirečka, sladkého, čistého, blonďatého, kudrnatého kluka, jak k němu nesměle jde. Sehne se k němu, obejme ho a slyší se říkat: „Mám tě rád, jsi dokonalý přesně takový, jaký jsi. Jsi skvělý, jedinečný, originál! Měj se rád, já tě mám rád, nepochybuj o sobě.“
Díváme se na sebe, držíme se navzájem v náručí a pláčeme. Díváme se sobě do očí, a Mireček se mění, je v jednu chvíli všechny své verze, ve všech časových rovinách zároveň. Bolavej, slabej, ubohej. Čistej a nezkaženej. Toužící, doufající, snící. Ustrašený, panický, bez hodnoty. Říkáme si navzájem, že se máme rádi a že to bude v pořádku. Že se nemusíme bát, nemusíme se stydět. Můžeme si dovolit žít, dělat to, co chceme. Nepotřebujeme uznání od nikoho dalšího, i když bychom moc chtěli. Nemusíme být perfektní, ale přesto tím neklesá naše hodnota. Říkám mu, že to spolu zvládneme, probereme to, najdeme řešení, odemkneme ty zámky a zlomíme ty bloky.
Jdeme teď dál spolu. Nechávám ho chodit při mně. Když přijdu domů, zavolám na něj a on přiběhne, obejmu ho a můžeme být spolu, v klidu, v bezpečí.
Budeme se ještě hodně trápit. Budeme se ještě hodně smát. Budeme zkoušet kudy a zjišťovat kudy ne. Tak pojď, podej mi ruku, mé milované, zubožené vnitřní dítě. Spolu to zvládneme.
