Článek
Tak tady a teď je nedostanete, řekněme si to upřímně, sorry.
Čas běží, utíká docela rychle. Příští rok mi bude čtyřicet. A po skoro dekádě jsem na všechno sám. Tedy, ne doslova, úplně sám. Ale sám v bytě, sám ve své hlavě, osvobozen od všeho, od čeho jsem si přál být osvobozen. Jen ten dobrý pocit se někde zatoulal a ne a ne se dostavit.
Ex. Jsem ten typ, co se lehko zamiluje, dá do toho sto procent, plně se odevzdá, investuje všechen čas, energii, lásku.. A to jsem přesně udělal před lety. Potkal holku, padli jsme si do noty. A v rychlém sledu následovalo chození, společné bydlení, těhotenství, jedno dítě, druhé, třetí, k tomu naše dvě z předchozích vztahů. Kočky, psy, auta. Vlastně úplně klasický příběh, možná jsme to jen měli trochu rychlejší, početnější, intenzivnější. Osm let spolu. Postupem času se objevovaly trhliny, ale poměrně dlouho jsme vydrželi komunikovat a řešit, nebo se alespoň snažit řešit naše problémy. A nacházeli jsme, i přes potíže, v sobě pochopení, oporu, v omezené míře i cit a něhu, sex. Sex s ex byl skvělý, co si budeme. I to byl jeden z důvodů, proč to byl pro nás oba nejdelší a nejplodnější vztah v životě. Sjeli jsme společně pořádný kus světa. A všude se milovali. Opojné, krásné, romantické i divoké vzpomínky. Ano, vzpomínky.
Když jsem po letech shledal, že má žena už není tak ideální jak byla, zatímco já jsem stále lepší a lepší, téměř dokonalý, krásný, moudrý, ve formě a ona je pravý opak, těšil jsem se na den, kdy si řekneme sbohem. Měl jsem to v hlavě několik let. A když jsem ženu svojí nespokojeností a výčitkami konečně dohnal až na kraj, kdy řekla, že už dál nechce a nemůže, byl jsem tak rád. Svoboda! Už mě nebude stahovat ke dnu, můžu se rozletět a užívat si!
Jak už jsem řekl někde v jiném textu, rozchod jsem neobrečel, nesmutnil, naopak. I přes dobré rady okolí jsem hned rozjel honbu za dalšími ženami, mnoha ženami. A opravdu, téměř od prvního dne jsem měl přítelkyni na telefonu, která se mnou prošla celým tím obvykle smutných a depresivním obdobím s lehkostí, humorem a dobrou náladou. A já se vezl na vlně vlastní neomezené moci, úžasnosti. Já, středobod vesmíru a všechny ženy mé budoucí milenky, otrokyně, služky. Vše pro mé potěšení. Takhle jsme to táhli několik měsíců. I když se nakonec dostalo i na nějaké to fyzično, byl tento vztah postavený hlavně na mluvení, psaní, sdílení myšlenek, názorů, vzájemné podpoře a nespočtu smajlíků, srdíček, duh a jednorožců. Nádherná platonická láska. Samozřejmě s omezenou trvanlivostí. Protože čím víc jsme se reálně vídali a snažili se sžít, tím víc vylézali na povrch naše nevyřešené věci, které jsme si táhli z minulých vztahů a vlastně z celého našeho dosavadního života. Takže jsme se i s touhle ženou rozešli.
A teprve teď to přišlo, skoro půl roku po rozchodu s manželkou. Byl jsem opět sám se svými myšlenkami, tentokrát bez emocionální a citové podpory, bez miláčka na telefonu, kterému bych si mohl v jakoukoliv denní dobu vylít srdce. A teprve teď to na mě celé padlo, všechno se to spojilo, ukázalo, odhalilo. Teprve když jsem uviděl konkrétně nefunkčnost svého chování a jednání v tomto novém vztahu, který jsem i přes několikero pokusů musel pro své četné omyly opustit, došli mi i všechny ty minulé chyby a neporozumění, nepochopení situace. A dopadla na mě celou vahou tíha samoty, vlastní nedostatečnosti, lhaní sobě samému, neupřímnost a všechna ta těžká témata, která se najednou vykrystalizovala a už je nešlo nevidět. A všiml jsem si důležité věci a to, že jsem závislák. Přestal jsem pít, kouřit, brát drogy a jak jsem se pomalu čistil, bylo a je mi opravdu mizerně. Když jsem odendal z před očí tu mlhu, která halila skutečnost a udržovala mě v blaženém poblouznění, realita mi najednou přišla příšerná. Hledal jsem ve vztazích podporu, emocionální, nevím nakolik jsem jí poskytoval zpět. Hledal jsem pochopení, schválení mé osoby, pocit důležitosti, sounáležitost. Hledal jsem sebehodnotu v jiných, v tom, že mi řeknou, že jsem dost dobrý, dost hezký, schopný a tak dále. Všechno své sebevědomí jsem stavěl na svých ženách. Na uspokojování jejich potřeb, aby ony mohly sytit ty mé.
Teď jsem sám, smutný a depresivní, střízlivý, s nástěnkou plnou vlastních chyb k napravení. A popravdě, pěkně se v tom plácám. Snažím se naučit mít se rád, ale opravdu, hluboce, pravdivě. Nevím jak na to. Snažím se naslouchat vlastnímu nitru a oddělit ten dobrý hlas od toho špatného. Ale který je který? Zkouším následovat myšlenkové vzory, zjistit čemu chci věřit a dělat to. Často jsou to ale slepé uličky, které mě zas vedou na další scestí, ale to je v pořádku.
A moje ex? Sex už s ní pravděpodobně nikdy mít nebudu. Možná s nikým, nějakou, možná dlouhou dobu. Měl bych se naučit vážit si sám sebe, vybudovat si pevné a stabilní zázemí sám v sobě. Měl bych toho udělat hodně a budu se o to snažit. Ale víte co? Právě teď bych se nejraději stočil do klubíčka a položil hlavu do klína mých žen a nechal se konejšit, hladit a poslouchat, že mě milují, váží si mě, že jsem úžasný, kvalitní a hodnotný člověk hodný dobra a lásky a že lepšího nepotkali a ani potkat nechtějí. Místo toho ony teď žijí spokojeně své životy beze mě, pravděpodobně jim nijak zásadně nechybím, spí s jinými muži, čistě nezávazně a já píšu po tmě tenhle lehce depresivní, uplakaný text. Tohle je moje terapie. Tak zas za dva týdny doktore a příště snad více zvesela.
