Článek
Rád bych se s vámi podělil o tu velikou novinu, vnímanou v té chvíli jako totální game changer, který mi vlil dětskou radost do žil a já se usmíval nad tou prostoduchou genialitou.
Když jsem byl kluk, moc rád jsem chodil na návštěvy k babičce, která mě vždy ráda viděla a já jí. Babička seděla v křesle a sledovala nekonečné seriály na setelitu, velké vymoženosti té doby, kterou jsme my doma nedisponovali. A babičku těšilo mě těšit, takže u ní ve skříni na mě často čekaly nové hračky, hokejové kartičky, pogy a jiné úžasné věci.
Babička, jak už to tak bývá, byla výborná kuchařka a já si užíval příval dobrot, které vařila a pekla. Děda, milovaný za svůj vtip, světáckost, historky z mládí, se kterým jsem chodíval do lesa na houby, seděl v kuchyni u stolu, nožem si krájel špek a přikusoval cibuli. Měl jsem je oba moc rád, ani jeden z nich už bohužel není na světě.
A právě u nich jsem, řekl bych, poznal dvě jídla, která se mnou tak nějak zůstala. Když mému mlsnému jazýčku nebylo dobré nic z ostatních nabízených jídel, tyhle zpravidla zafungovaly.
První, legendární, dědův „americký bramborák“ mi zůstal do teď a chutná i mé, celkem vybíravé, manželce. Tím druhým jídlem mých dětských let byl hemenex.
Určitě to znáte, šunka na pánvi, na šunce vajíčko nebo vajíčka, sůl, pepř a chleba s máslem k tomu. Když napíšete do googlu „hemenex“, vyskočí vám nejeden recept. No a tak jsem ho měl rád a jedl bezmála čtyřicet let.
Věk je v tomhle povídání důležitý, trochu jako omluva a trochu jako vysvětlení toho co následovalo. Narodil jsem se v osmdesátých letech a věci jako telefon, internet, počítač nebo angličtina se ke mně dostaly až o mnoho a mnoho let později. Dnes se často slovíčka nebo věty přiučím od svých synů, kteří jsou od narození světoví a už jejich první slova byla souběžně česky i anglicky. A právě dumání nad tím, jaká slova se skrývají pod dětskou (a však téměř dokonalou) výslovností mě naučila a stále učí nejednomu obratu a moje slovní zásoba se díky klukům značně rozšířila směrem za oceán.
A tak si jednou jdu dělat hemenex, dělám ta vajíčka se šunkou na pánvi a dumám nad podivností toho názvu, který mne provází už od mala a kterému jsem nikdy nerozuměl. Hemenex. HEMENEX. Co to sakra může být? Odkud to pochází, co to znamená? Je to nějaké tajemné zaklínadlo či co?
Bystřejší už jistě tuší, hloupější, ke kterým jsem evidentně patřil a patřím, se to brzy dozví. Opakuju si to pořád dokola: „Hemenex, hemenex, hemenex..“
A pak mi to došlo. Ohňostroje vybuchly, konfety se rozletěly po místnosti, rozzářily se mi oči. Jak geniální! Jak jednoduché, věcné, jasné! A jak dlouho mi trvalo si to uvědomit!
Ham and Eggs. Šunka a vejce. „Hem en egs.“ Hemenex.
Rozjařen tím zjištěním jsem se utíkal svěřit manželce, která rozhodně nespatřovala v mém zjištění ani náznak geniality, osvícení ani zajímavosti.
Ale když jsem to pak řekl večer u piva kamarádovi, byl stejně šťastnen a nadšen jako já. A když jsem se s ním pak viděl později u něj doma, svěřila se mi jeho žena, že z toho zjištění nadšeně žil ještě další dva týdny.
A tak jsem se rozhodl sdílet naší společnou radost s vámi. Tak řekněte, bylo vám to celou dobu jasné, nebo jste se taky nachytali na špek, teda na šunku? Pokud ne, snad jsem vás alespoň trochu pobavil svou hloupostí a naivní radostí.
Tak a teď už nerušit a ticho tam, podává se večeře.
