Článek
Liverpool je významné anglické město a sídlí zde i věhlasný fotbalový klub. Profesor Alfons Jelimánek z Ústavu pro jazyk český mi vyprávěl o svém zaujetí nejen fotbalem, historii, ale i původem slov. A vyzná se prý nejen v českých slovech, ale ve volném čase fušuje i do výrazů zahraničních.
Řekl mi asi tohle: podle jeho výzkumu existují dvě verze příběhu, obě podobné pravděpodobnosti a nechal na mém posouzení, ke které se přikloním. První verze zní takto. Kdysi ve středověku, kdy město ještě nebylo městem, ale jen shlukem několika málo domků kolem malého hradu nepříliš urozeného pána, podnikal tento pán rád nájezdy na okolní hrabství a plenil, co mu pod meč a koňská kopyta přišlo. Vozil pak do hradu svou kořist, která nezřídka zahrnovala i otroky, některé v ne úplně stoprocentním stavu. Pán to byl krutý už od pohledu a vesničané před ním měli patřičný respekt.
Z hradu se často ozýval ve dne i v noci strašlivý křik, z kterého vesničanům tuhla krev v žilách. Jeden urostlý jinoch ale měl pro strach uděláno a rozhodl se zjistit, co se za hradbami děje. Proto když pán se svou družinou odjel na další ze svých dobyvačných cest, mladý muž pod rouškou noci pronikl do hradu, vyhnul se strážím a proplížil se až do hlavních pánových komnat. V tom však uviděl za okny záři loučí a uslyšel dusot kopyt; pán se vracel mnohem dříve než mohl kdokoliv očekávat. Chlapec se proto ukryl a sledoval co se bude dít.
Pán rozrazil bránu hradu a vjel i se svou družinou do vstupních komnat. O zem zacinkaly pytle s lupem a na provazech přivázaní váleční zajatci byli dovlečeni dovnitř. Pán, zdá se, nedbal na poklad, ale jal se věnovat své přeživší kořisti. Odvedl je do vedlejší místnosti, která mu sloužila jako umývárna a kde měl jakési své lázně. Vprostřed místnosti byl kamenný bazének. Netřeba příliš rozpitvávat krvavé podrobnosti, ale stalo se asi toto. Pán se jal masakrovat spoutané otroky a systematicky je vykuchávat. Chlapec z úkrytu sledoval toho kruté počínání s hrůzou v očích. Pán hradu postupně vyvrhl všechny zajatce, vyjmul jejich játra a naplnil jimi svůj bazének, to vše za příšerného křiku mučených obětí.
Jakou ďábelskou praktiku to tenkrát vykonával zůstává záhadou. Nejspíš uzavřel smlouvu se satanem a koupel v krvavém bazénku s játry mu měla přinést nesmrtelnost, bohatství nebo úspěch v boji. Chlapec se zázrakem dostal zpět po vesnice, ale zešedivěl a už nikdy nebyl jako dřív. Vypověděl vesničanům co viděl a poté se navždy odmlčel. Od té doby ve vesnici nikdo hrad nenazval jinak než Liverpool.
Když mi to profesor vyprávěl, hořely mu v očích vzrušené plamínky a já se zatajeným dechem vyslechl jeho povídání. Měl ještě jednu teorii. A to, že je slovo Liverpool vlastně složenina slov částečně počeštělých, tudíž je to vlastně Liverpůl, to jest něco jako půljátří. Patřila k tomu historie opět z profesorova oblíbeného středověku, kdy zraněný anglický voják dorazil k českému felčarovi. Ten se ho zeptal odkud je, nevěda jak je rytíř zraněn. Rytíř pronesl jen nezřetelné „lyvr… půl“ a padl. Doktor pak zjistil, že měl následkem boje přeťatý orgán, ale jelikož nebyl příliš zběhlý v anatomii, pokládal slovo „lyvrpůl“ za místo, odkud voják přišel.
Fascinován celou historií jsem profesoru Jelimánkovi poděkoval a chystal se k odchodu, ale on mi začal ještě vyprávět o své zálibě ve fotbale. Byl prý dlouhá léta v brance a držel rekord v počtu střel odražených hlavou. Možná to na něm zanechalo nějaké trvalé následky.
Tento text slouží pouze k pobavení a není založen na reálných základech.
