Článek
I když popravdě řečeno, vzpomínky na onu legendární dobu mám trochu jiné, než by se čekalo. Do Jonákova Discolandu by mě nepustili, v dobách jeho největší slávy jsem sotva nastupovala do první třídy. O orlických vrazích jsem taky netušila, doma jsme televizi sice měli, ale co dělají dospěláci mě nezajímalo. Akorát si pamatuju, že v jednu dobu tam dokonce přestali dávat vraždy a pořád dokola tam nudně mluvili politici. Venku se pořád motali opilí lidi a něco slavili. Později jsem se dozvěděla, že šlo o rozpad Československa, ale tou dobou jsem ještě ani neuměla číst a sotva jsem věděla, jak se země, kde bydlím, jmenuje. O rozmachu podnikání nebo možnosti cestování jsem taky nic netušila, naši nepodnikali a do zahraničí jsme nikdy nejezdili, akorát jsme byli párkrát u příbuzných v Německu. Co si ale pamatuju stoprocentně, tak bylo podivně barevné, nepadnoucí šusťákové oblečení. Měla jsem ho docela ráda, protože jsem se v tom klidně mohla vyválet venku v blátě a nebylo to tak strašně nepříjemné jako v teplákách. Tohle oblečení nosilo spousta dětí, takže mi to nepřišlo nijak divné nebo nenormální. Zkrátka všichni jsme vypadali stejně blbě, to ani nemluvě o účesech. Hodně dětí tehdy nosilo takovou divnou houbu z vlasů, něco jako nosí 99 procent současných teenagerů, nebo kluci mívali vyholenou hlavu a vepředu delší ofinu. Já sama jsem měla vlasy až po zadek, ovšem jen jednu polovinu, protože ta druhá byla ostříhaná do obrovské ofiny, co začínala někde v půlce hlavy, takže jsem měla jakýsi specifický mullet. Dnešní děti oproti tomu vypadají jako z přehlídkových mol.
Samozřejmě, že jsem koukala na dětské pořady typu Gumídci, Kačeři, Kuřátka, Večerníček a jiná havěť. Tehdy toho v televizi pro děcka tolik nebylo, jako je dnes, ale celkem to stačilo. Z časopisů jsem měla ráda Čtyřlístek a Mateřídoušku. Bravíčku jsem nikdy na chuť nepřišla, i když to je spíš už otázka nultých let, protože koncem devadesátek mi bylo 11 let a opravdu mě nezajímali tehdejší herci nebo zpěváci. Nevím, jak to mají dnešní děti, protože žádné neznám, ale počítám, že jak sledují sociální sítě, tak mají lepší přehled než z nějakého plátku, co vycházel jednou za týden nebo 14 dní.
Když koukám na fotky z té doby, nemůžu si pomoci, ale vypadá to jako v nějakém socialistickém filmu, hlavně fotky z chalupy. Hodně tedy dělá to, že nějaké fotky jsou černobílé (jo, ani to v polovině 90. let nebylo tak neobvyklé), a když se koukám na ošuntělé oblečení postarších sousedů z vesnice, ve kterém na fotce z osmadevadesátého kácí naproti baráku strom a k tomu je na zemi sníh, mám dojem, že se to odehrává někdy kolem druhé světové na Sibiři. Ale ne, pamatuju si to, zřetelně a barevně… ale je možné, že sousedovo oblečení fakt pocházelo z dob druhé světové. Oproti tomu byla moje barevná šusťáková souprava jako exploze barev a člověk s citlivým zrakem by mohl oslepnout. Ještě, že to na té černobílé fotce není vidět. Taky mám fotky, kde jsme na kolech. Kromě tehdy moderního horského kola jsme měli ještě skládačku ze 70. let, na které nikdo jezdit nechtěl a kolo značky Pionýr. Ale kola jsou nadčasová, minulý týden jsem v jedné venkovské hospodě potkala opilého pána, co odjížděl podroušen na skládačce, co byla vyrobena ve stejnou dobu, jako ta moje. Tak jsem si to kolo hned vyfotila a poslala ho sestřenici, co žije v USA a na prázdniny jezdila v 90. letech k nám na chalupu. Nostalgicky zavzpomínala na „old bike“ a zřejmě si myslí, že jsme velmi zaostalá země, když na „old bike“ dodnes lidi jezdí.
Ale jo, od devadesátek se tu dost změnilo, to, že nějaký jouda jezdí na „old bike“, protože „new bike“ asi propil, nic neznamená. Pamatuju si totiž, jak v Praze všude byly takové ty dřevěné podchody, baráky oprýskané, zanedbané, v centru to děsně smrdělo (ne, že by dnes město bylo nějak libovonné, ale je lepší), všude samé cedule a podobná grafická havěť, zábradlí u chodníku bylo z takového divného plastu, no prostě to na mě působilo děsně depresivně a ponuře. Na chalupě to samé, domy ve stadiu rozkladu nebo oprav, opuštěné ruiny na návsi, chodníky buď samá záplata nebo tam radši asfalt ani nebyl, jen místy taková ta černá dehtová nebo therová kaše, co se na ní ve vedru dělaly bubliny, a když na ní delší dobu stálo auto, tak se přilepilo. Mě hrozně bavilo z toho dělat kuličky, a pak jsem si musela čistit ruce benzínem. V nultých letech pak začaly postupně opravy, údržba, křoví a rozbujelé stromy mizely, a vesnice prokoukla. V Praze se to taky začalo ohledně baráků zlepšovat. To já jen tak, že nostalgie je sice fajn, byla jsem dítě, co nemuselo řešit dospělácké kraviny, ale ne všechno vnímám růžovým filtrem nostalgie.
Příště zavzpomínáme třeba na nultá léta, ty mám v o něco více živé paměti. Přece jen – už jsou taky retro. 😊
