Článek
Jedna z mých nejoblíbenějších her je už staršího data, a to první díl Dragon Age s podtitulem Prameny. Tedy je pravda, že moje nejoblíbenější hra je ta, kterou momentálně hraju, ať je to, jaká chce, ale dnes se zaměřím na tuhle konkrétní hru.
Když to budu brát optikou dnešní doby, tak bych remcala na zastaralou grafiku, jenže ne, neberu to optikou dnešní doby, grafika je fajn, trochu stylizovaná, ale to k té hře prostě patří. Žádné ohňostroje barev jako na pouti, jak mají moderní hry ve zvyku. Barvy tam jsou, ale tlumenější a hra tedy působí temněji, což je super atmosférické. Stejně tak jako hudba. Hudební složka Origins je pro mě tou nejlepší z celé trilogie. Ve dvojce je soundtrack takový nevýrazný, a v Inkvizici (třetí díl) tu a tam občas něco zacimblá, maximálně tak hraje hudba když se objeví záporák. Stejně tak se mi líbí, že se nejedná o otevřený svět, i když je hra poměrně opulentní. Nemám ráda chození sem tam po lese nebo louce, kde celou dobu jen sbírám kytky a šutry, občas na mě bafne nepřítel, a to je tak všechno, tím strávím 50 hodin hry a příběh jich zabije tak 7 (Jo no, případ Inkvizice). V Origins se pořád něco děje, okolí je rozmanité, za každým rohem čeká překvapení atd atd atd. Takže jsem zvědavá na čtvrtý díl s názvem Veilguard. Prý by se to mělo blížit formou právě Origins, tak tomu dám šanci.
K vlastnímu příběhu
Nacházíme se na kontinentě Thedas, v království Ferelden. Začátek hry je různý, záleží na tom, jakou postavu si vyberete. Je tady možnost lidský šlechtic, trpasličí šlechtic, trpasličí chudý, lesní elf, městský elf a student magie (elf nebo člověk). Více či méně bezstarostný život přetne tragická událost a hrdinovi hrozí smrt, ale naštěstí se objeví verbující Šedý strážce Duncan, co hrdinu zachrání, výměnou za přidání se k němu. Šedí strážci jsou řád bojovníků s Nákazou, tedy s hordy pitvorných potvor, co vypadají jako skřeti, a jelikož je Nákaza na vzestupu, každá ruka dobrá, a to i v případě, že hrajete za totálního blba. Je zkrátka nouze, bereme všechny. Duncan pak hráče odvede do starobylé rozpadající se mega tvrze, kde velí poněkud nablblý král Cailan, takový naivní fanboy šedých strážců, co mermomocí doufá, že se utká s Arcidémonem (drak, co vládne Nákaze, prostě final boss). Hlavním generálem je teyrn Loghain, Cailanův tchán. Je to skutečně tchán snů, protože první, co udělá, je že v bitvě zradí a král plus Duncan umřou, a s nimi skoro všichni ostatní. Takže k bossovi jménem Arcidémon a vší té hordě Zplozenců přibyl ještě pan Loghain a jeho občanská válka. Ale abych byla upřímná, Loghain je docela nejednoznačná postava, kdysi byl hrdina, co zachránil Ferelden před Orlesiánskými okupanty (herní verze Francouzů z dob Ludvíka XIV.) a jeho motivace je taky nejednoznačná. Tenhle pán si pro nás ještě připraví mnohá překvapení, a to nejen špatná.
No takže, hráč, jeho pes jménem Pes plus šedý strážce Alistair - mladík, co působí nablble a připomíná trochu krále (spoiler, jsou to bráchové) se vydávají do světa najít spojence. Mocná čarodějnice Flemeth jim nanutí svou dceru Morrigan – sice vykládá, jak je třeba zastavit Nákazu, ale ve skutečnosti jí jde o získání duše Arcidémona skrz dceru, a v dalším aktu se přidávají další více či méně legrační členové grupy, takže bardka Leliana, co předstírá, jak nábožná je, a přitom je to bývalá vražedkyně a špionka, Qunarijský válečník, obr Sten, co toho moc nenamluví a má fakt divnou logiku (plus ujíždí na sušenkách) věčně nalitý Trpaslík Oghren, nájemný elfí vrah Zevran, jehož loajalita je vratká podle toho, jak moc ho uplácíte, a stará mágyně Wynne. V DLC dostanete i nevyrovnanou golemici Shale, co nenávidí ptáky a banda je kompletní.
Hrdina a spol pak postupně navštěvují fereldenská místa a shání spojence, já osobně nejradši jako první jdu do věže mágů, protože tam získám léčitelku Wynne. Tuhle úroveň podle všeho nikdo nemá rád, protože obsahuje snovou sekvenci, co je taková jakoby rozmazaná. Mě to nikdy nevadilo. Co mi vadí, je další lokace, kde získám Oghrena, a to Hluboké cesty. Jedná se o trpasličí cesty v podzemí, které jsou, no, hluboké. A taky daleké. Táhne se to a courá, i když ke konci je to dost děsivě klaustrofobické. Jako třetí obvykle navštívím Rudoskalí, kde se od Alistaira dozvím, že je syn bývalého krále jménem Maric a, jak se dozvíme v Inkvizici, elfské první kouzelnice Fiony. V Rudoskalí následuje boj se zombíky, a pak už jen šupky hupky co Breciliánského lesa za elfy, tuhle část mám asi nejradši. Jistě, hrát se to dá různě na přeskáčku, ale jak víme z jiných Bioware her, je vždycky dobrý mít nějaké určité pořadí, třeba jako první získat Wynne a do lesa jít až na konec, protože jsou tam hodně silní nepřátelé.
No a pak následuje finální střet s Loghainem. Tady může dojít k obratu – Loghain se stane členem vaší bandy. Ovšem za cenu odchodu Alistaira. Úplně nejlepší je, když se povede Alistaira zatvrdit, tedy mu vysvětlit, že musí spoléhat sám na sebe, a on se přestane chovat jako blbeček a začne myslet logičtěji. Tedy uzná, že vzít si královnu za ženu bude dobrá věc, koneckonců je schopná a oblíbená, a Loghaina nechat žít taky, protože může být užitečný jako Šedý strážce. Buď zemře při přijímání, nebo během boje s Arcidémonem. Takže, když bych to zahrála tak, že Loghain zasadí Arcidémonovi poslední úder a zemře (duše Arcidémona se pokusí posednout, což nevyjde), tak se z něj stává skrytý protagonista a vyhrál vlastně na třech frontách – kdysi zachránil Ferelden před Orlesiánci, dnes před Arcidémonem a k tomu se vykoupil ze své zrady. Ale to se nestane, protože pro potřeby dalšího pokračování je zde Morrigan a její důvod, proč je v bandě a proč existuje – musí s hrdinou (pokud je to muž) nebo s Alistairem/Loghainem zplodit syna, co pak při finálním úderu absorbuje místo hrdiny/Loghaina/Alistaira duši Arcidémona a díky rituálu to zvládne, a narodí se tedy super mocné děcko. Je to plán Flemeth, což je ve skutečnosti dávná elfská bohyně Mythal, co je vždy několik kroků před ostatními, nebo si to alespoň myslí. Konec je otevřený, aby ne, vzápětí vyšel datadisk Procitnutí a krátce na to další díl.
Postavy
Mám prostě ráda hry, kde jsou k mání společníci, můžu s nimi interagovat, navazovat vztahy nebo je prostě poslat do háje. Nejzajímavější mi přijde postava Loghaina, a vlastně i Alistaira, a zajímavý je i příběh Leliany, která má svoje vlastní DLC. Hodně lidí má rádo Morrigan, já jí na chuť nijak zvlášť nepřišla, možná proto, že jsem dívka a nepřitahují mě polonahé čarodějky 😃 nebo je prostě až moc povýšená a protivná. Zevran je taková zvláštní postava, když s ním hráč flirtuje, tak neví, jak se to stalo, protože najednou milostná cutscéna… A když u něj máte nízkou míru vlivu, tak vás zradí, ale může odejít i po dobrém. Wynne je napůl mrtvá, protože jí ovládá duch Víry, je to naštěstí dobrý duch, v boji tolik schopná není ale zato výborně léčí. A Oghren? Je to takový ten trpasličí „prototyp“ té doby. Furt hláškuje, je opilý, motá se kolem, někdy spadne na zem. Zkraje je to vtipné, ale po několikátém hraní už to člověka štve. Ale nejvíc mě štval Sten, Qunarijský válečník. Ono Qunarijci jsou sekta samo pro sebe, takže jeho logika je úplně někde jinde. Ale v boji se osvědčil, takže ho hodně beru s sebou. Ale kdybych se tu měla rozepisovat nad všemi postavami, potřebovala bych dalších x článků 😃
Ale abych to shrnula a podtrhla, k této hře se ráda vracím, mám jí z celé prozatímní trilogie nejradši, vřele doporučuju!
A jsem velmi zvědavá na čtvrtý díl.
