Článek
Kolem roku 2005 mi bylo cca 16 let. Puberťačka, co se chce seberealizovat, hlavně na internetu… a nebyla jsem jediná. Pamatuju si, že tehdy na lide.cz (tam jsem chodila nejčastěji) bylo tehdy hodně, hodně blogů. Vedly je nejčastěji puberťačky, a dominantní náplní tedy bylo plkání o Tokio Hotel nebo jiných skupinách, co tehdy byly v módě, více či méně - spíš to méně - povedené fanfikce, ať se to týkalo Harryho Pottera, Pána Prstenů, nebo našich oblíbených Tokio Hotel, gotika, čarodějnictví, a později EMO, kde se pSalO AsI taKhle… ale hlavně nezapomenutelný byl design stránek. Sice všechno bylo podle jedné šablony, ale dalo se to různě barevně upravovat (modré pozadí, růžové písmo), font (comic sans) a všelijaké blikátka a animované obrázky, takže na nějakém blogu sněžilo, na dalším se to třpytilo, no prostě tehdy děsný bizár a podivnost, a dnes? Netstalgie. (Rozuměj, jako net - internet, nostalgie…) Přece jenom, nebylo to tak unifikované, jak je dnes všude ve zvyku, člověk si prostě něco tvořil jen tak, ne pro prachy, ale proto, že chtěl něco tvořit, seberealizovat se, vypsat se z nějakého zamilovanosti do, dejme tomu, výše zmíněné hudební skupiny, a samozřejmě taky proto, aby o něm bylo vidět a slyšet, tedy spíš vidět a počíst, videa tehdy ještě téměř nebyly. Takže tímto oslím můstkem se dostáváme ke druhému bodu článku, a to jsou komentáře.
Tehdy si pamatuju, že jsem pod každým svým výžbleptem čekala, jestli to někdo okomentuje, no a když už se tam tedy něco objevilo, tak to byl výkřik ve smyslu „lovískuju tě“ a nebo podobná puberťáčtina tehdejší doby, ale i tak jsem byla štěstím bez sebe. Někdo si mě všiml, přečetl si to a zanechal stopu! Normálně někdo mojí existenci vzal na vědomí! Jenže jak čas plynul, tak komentáře jsou věc, no, nevítaná. Jak tak koukám na jiné blogy tady na Mediu, tak se sice objevují i normální komentáře, co nikoho neposílají k Putinovi nebo od Putina, ale vesměs je to, no, ne moc hezké počtení. Jistě, i tehdy před lety člověk tyl z anonymity internetu a rád si zanadával někomu, koho nikdy nepotká, ale nebylo to na denním pořádku, aby si jeden počítal, kdo jak agresivně zareaguje a kolikrát bude dneska pologramotně poslán do háje… No, prostě, nejsem tady od toho, abych moralizovala, že se nadává v komentářích, ale štve mě, že internet mě dřív bavil hlavně kvůli komunikaci, diskuzi, seznamování se a podobně. Asi už jsem takový ten stařec ze Simpsonů, co nadává na mraky, nebo že za našich mladých let bylo líp, atd atd, ale sami musíte uznat, že dřív to na internetu bylo takový… uvolněnější. I když je pravda, že i na nějakých blozích se to docela valilo, hádali se tam, to uznávám, ale netahali do toho politiku, rasismus, Grétu, spíš si hateři nadávali na fanoušky kapely…
BTW, zmiňuju blogy hlavně osobní, protože jsem fakt nechodila na nějaké ekonomicko politické čertvíco, aby mě nějaký stréc neobviňoval, že plkám nesmysly. Možná, že dnes něco podobného funguje, ale spíš ne, nedávno jsem koukala na video mladého youtubera (jinak není špatný) a nevěděl, co je to blog. Takže za mladší generaci asi ne, to je samý TikTok (vidíte, jak nadávám na holuby a krmím u toho mraky? Eeh, obráceně vlastně…)
Osobní webové stránky jsem měla taky, ale psala jsem na ně hlavně fan fikce, objevovaly se tam věci jako Star Wars, Pár Prstenů, Radek Brzobohatý nebo Calamity Jane (jo, můj literární rozsah byl věru rozmanitý), ale jakmile webzdarma skončil, tak všechno to skončilo v propadlišti internetu a zbyly maximálně tak vzpomínky na Facebooku.
Článků na toto téma je hodně, tak tedy přikládám další a doufám, že příště přijdu s něčím objevnějším, nebo alespoň zábavnějším.
