Článek
Jistě, nebude to hned. U vyhynutí dinosaurů jsem nebyla, ale taky všichni neumřeli hned po nárazu meteoru. Nějakou dobu to trvalo. A pokud bude planeta pořád držet vcelku, tak po nás přijde další civilizace nebo živočišný druh. Viděla bych to na slimáky, ty přežijí snad všechno. Jo a ještě jedna věc, co se článku týče, jedná se jen a pouze o můj názor, jak to máte vy nebo kdokoli jiný, není moje věc a nemám si co dovolit koho soudit, moralizovat nebo mu vnucovat, že já mám jedinou pravdu.
Každopádně, příroda se nějak pokouší zařídit, aby už nevznikalo tolik lidí. Třeba že spousty žen nemá „biologické hodiny“, tedy potřebu mít dítě. Některé tedy dítě mají, protože to společnost vyžaduje, nebo žijí v civilizaci, kde moc nemají na výběr. Já na výběr mám a žádné hodiny netikají, a to už mi táhne na 40. Nemám ráda, když slyším pořád dokola, že ženy, co nemají děti, jsou kariéristky, nebo je zajímá jen cestování, práce a užívání si. Jo, existují takové, to nevyvracím, no ale pak jsou tu lidí jako já, co nemají ani zdraví, ani kariéru, natož peníze na cestování, a odmítají dítě z toho důvodu, že mu nemají co nabídnout, maximálně tak živoření v chudobě. K čemu pak je takový život. Sama jsem prožila docela chudé dětství a dospívání, takže vím, o čem to je a že to svým potenciálním potomkům nemůžu z morálních důvodů udělat. Asi jste si teď vybavili různé rodiny z Výměny manželek, ale ne. Rodiče nepili, nekouřili, dodnes mají kompletní sadu zubů v puse, prostě taková ta pracující chudina, co maká, ale nic z toho. A jelikož nechci opakovat chyby rodičů, je preventivní být bezdětná.
Taky pamatuju na to, že rodině se člověk stejnak nikdy nezavděčí – kdysi jsem chodila s jedním klukem, jehož starší brácha měl přítelkyni. Ta měla vlastní byt, vystudovala vejšku a při práci dělala druhou, ale máma toho kluka pořád remcala, že „mladá by pořád jenom ležela v knížkách, pořád se učila nebo byla v práci a já bych ráda vnoučata“. Na mojí připomínku, že od dcery už vnouče má, tak spustila něco ve smyslu „no jo, ty jsem neviděla ani nepamatuju, ale kluk je celej táta, furt jen sedí u počítače, otravuje a ho*no dělá, “. Jasně, takže nemakačenko vadí, ale pilná studentka taky, nevídají se, protože paňmámu děcka obtěžují. Tak proč vůbec chce mermomocí vnoučata, když se pak s nimi nevídá? Jiný příklad, co mě zaujal, bavila jsem se s postarším pánem a ten vykládal, že má dvě děti s manželkou a další dvě nemanželské kdesi v Americe, protože nechce, aby jeho geny vymřely, a on tak díky tomu byl „nesmrtelný“. No, já osobně bych ráda, aby moje geny vymřely, není moc o co stát. Smrtelný je každý, geny negeny.
Pak se setkávám s další otázkou, která je naprosto nemorální – „kdo se o tebe postará ve stáří?“ No, kdo by, stejně jako o vás, pečovatelé v důchoďáku, jestli se tedy nedejbože dožiju stáří. Pevně doufám, že ne. A vůbec, co je to za sobecký nápad, obtěžovat potomky, aby dělali pečovatele, do toho zvládali práci a svoje vlastní děti? Pokud má rodina dobré vztahy, nebo bydlí v jednom domě tak to chápu, je to super, že si vzájemně pomáhají, tak nějak to bývalo i dřív, ale jezdit x kilometrů sem tam, nebo mít nemohoucího rodiče na gauči v paneláku, to není zrovna příjemné dožití života. U mě to jaksi nehrozí, rodiče se rozhodli být 100 km od místa kde bydlím, ani tam nejezdí bus a já neřídím, takže bohužel. Nic jim nedlužím, neprosila jsem se o to, abych tu byla. Ono to sice ani nejde, ale víte jak, chápeme se.
Otázka osamělosti – že když nebudu mít děti, budu ve stáří osamělá. Tak proč se všude píše, že senioři jsou osamělí? Ano, děti na ně nemají čas nebo zájem se vídat. Ehm. Určitě jsou mezi osamělými seniory i příkladní rodiče, co si takovéhle chování nezasloužili. Tak proč bych měla cpát peníze, energii a čas do někoho, kdo si se mnou pak ani nepokecá? Ne aby mi dělal pečovatele, to vůbec, nic by mi nedlužil. Jen bych tu energii, čas a peníze mohla investovat někam jinam, ne do někoho, kdo se ke mně nezná a čeká, až umřu a může něco zdědit, i když v mém případě dědění nehrozí. Navíc, osamělá jsem tak nějak během života furt, takže mám na osamělé stáří dlouholetý trénink.
A pak je tu otázka těhotenství a porodu. Upřímně, to mě asi na tom všem děsí nejvíc. Trpím, i když se říznu o papír, natož aby se ve mně zhmotňoval nový člověk a pak se vydral ven. Regulérní tokofobie, nemůžu číst ani články o porodech, protože se mi dělá fyzicky nevolno. Představa těhotenství je mi taky nepříjemná. Aby nedošlo k mýlce, vůbec mi nejde o vzhled, postavu a tak. Tu si systematicky ničím jídlem a nedostatkem pohybu. Prostě mi to připomíná vetřelce nebo něco bizardního, člověk uvnitř člověka, něco jako bábuška, matrjoška z masa a kostí. Být bohatá a chtít dítě, tak uvažuji o náhradní matce, ale bohužel, nebo bohudík, nejsem (bohatá) a nechci (děti), takže moje geny zemřou společně se mnou. Radujte se.
Ukončím to nihilistickou notou – všechny jednou čeká odchod na věčnost, tak proč vytvářet nové lidi, co taky odejdou na pravdu boží…
