Článek
Řeknu vám jeden malý příběh. Příběh tím zajímavější, že je skutečný.
Mamince zavolal syn. Mluvili spolu. Byl milý. Zajímal se o ni. Uklidnil ji. Měla radost, že ho slyší. Velmi ji to potěšilo, nemluvila s ním už několik týdnů. „Kluk jeden. No prostě toho má hodně…“ Zeptal se jí, jak se má, vyslechnul ji a něco neurčitého řekl dokonce i o sobě.
Jenže později zjistila, že syn byl ve skutečnosti úplně jinde a že i ten telefonát bylo něco, na co v té chvíli neměl ani pomyšlení. Ve skutečnosti ten hlas, který slyšela, nebyl hlasem člověka, se kterým si myslela, že mluví. Jeho sestra to nějak zařídila. Jasně, myslela to dobře. Nedopadlo to nakonec, jak si sama představovala.
Když se to maminka dozvěděla, najednou se rozčílila. Můžete říct: „Proč? Vždyť přece dostala přesně to, co potřebovala. Hezký rozhovor. Blízkost. Pocit, že na ni někdo myslí.“
Důležité mi přijde něco jiného. To, že její rozčilení bylo stejně poctivé jako její původní radost. Nebyla jistě ani hloupá, nebyla ani naivní. Jen vycházela z toho, co věděla. A když se změnilo její poznání, změnil se i její pohled na situaci. A měla na to právo.
Později jsem se dozvěděl, že jí to bylo velmi nepříjemné. Vlastně si moc chtěla pořád udržet tu radost, kterou v ní telefonát vyvolal. Napadlo mě, jak často se dnes tváříme, že změna názoru znamená slabost. Nebo cítíme, že ho měnit ani nechceme. Že je přece součástí našeho vidění světa. Součástí naší nálady. Že je nám v něm tak dobře.
Jako by poctivost spočívala v tom držet se svého postoje za každou cenu. Jako by bylo podezřelé připustit, že jsme něco neviděli, nevěděli nebo pochopili jinak.
Přitom většinu věcí kolem sebe posuzujeme z neúplných informací. Ani nemůžeme jinak. Nemáme čas všechno ověřovat. Nemůžeme všechno vědět. Pohybujeme se v záplavě hotových příběhů, zkratek a doporučených interpretací. Občas už dostáváme nejen informaci. Dostáváme i doporučení, co si o ní myslet. A někdy dokonce doporučení, abychom si dali pozor na doporučení, která nám doporučují myslet si něco jiného. Občas docela zamotané.
A přesto máme jednu možnost. Podívat se pod povrch. Položit si ještě jednu otázku.
Dohledat si souvislost. Poslechnout si druhou stranu. A být připraveni připustit, že jsme se mohli mýlit.
Čím jsem starší, tím víc si myslím, že změnit názor není nutně známka nestability nebo oportunismu. Někdy je to naopak projev poctivosti. Ne ani tak vůči sobě, jako vůči skutečnosti.
Protože věrnost pravdě nemusí znamenat držet se svého názoru za každou cenu. A zjišťuji, že k tomu bývá někdy potřeba i kus odvahy.
