Článek
Pepa je opravdové tornádo. Tornádo v lidské podobě.
Měl jsem pocit, že náš rozhovor před samotným natáčením byl chvílemi spíš moje interview s ním než naopak. Jeden příběh střídal druhý. Filmování. Nové projekty. Rodina. Cestování.
Vyprávěl mi třeba o tom, jak s obytným autem jedou dvě stě kilometrů kvůli jedinému pro ně magickému místu. Ne proto, že by to bylo praktické. Prostě proto, že je to táhne to místo zažít. Prostě, že musí.
A někde během toho povídání mi došlo, že poslouchám člověka, který nepřestává objevovat.
Možná proto mě zaujala chvíle, když přišla řeč na umělou inteligenci. Většina debat o AI se točí kolem produktivity. Jak být rychlejší, jak být efektivnější. Jak stihnout víc, jak ušetřit čas.
Pepovo pojetí bylo i něco jiného. Ne jenom jak ušetřit čas, ale i jak nepřestat objevovat. Říká jí „Ejdýčko“. A nepoužívá ji způsobem, který by většina lidí čekala. Nemluvil o automatizaci. Nemluvil ani jenom o tom, kolik práce za něj udělá. Mluvil o tom, jak mu pomáhá přemýšlet. To mě zaujalo.
Čím dál častěji potkávám lidi, kteří používají AI jako nástroj na výrobu textů, prezentací, analýz, obrázků… To všechno je v pořádku. Možná existuje ještě jedna zajímavější možnost. Použít ji jako zrcadlo. Nechat si vrátit vlastní myšlenku. Podívat se na ni z jiného úhlu. Ověřit si, jestli opravdu drží pohromadě. Nebo objevit něco, co jsem před chvílí sám neviděl.
Svým způsobem je to skoro podobné dobrému koučování. Ne proto, že by druhá strana měla všechny odpovědi. Ale protože umí vracet nedeformované otázky. A to nás nutí podívat se na vlastní myšlení znovu.
Najednou jsem si uvědomil zvláštní věc. Na té šedesátce mě nezaujala energie úspěchu, ani pracovní tempo nebo počet projektů, které ještě plánuje.
Nejvíc mě zaujalo, že pořád hledá nový pohled na vlastní myšlení. Možná právě to je věc, která udržuje člověka věčně mladého. Myslím, že i proto se na tu šedesátku začínám i já těšit o něco víc.
