Článek
Po dvou energických dnech, kdy jsem ve Vratislavi a Poznani měřil tep nového Polska, nastal čas zamířit k moři: na tři noci do pohledného hanzovního města Stralsund, a to oklikou přes Berlín, kterou mi vnutila Deutsche Bahn.
Na nástupišti bez nápovědy
Byla sobota a čekal jsem pohodovou cestu. Na poznaňském nádraží jsem si dlouho prohlížel odjezdovou tabuli – ne že bych se ztratil, jen rád čtu jména všech těch vzdálených míst, kam vlaky jezdí. Všiml si toho malý anděl v uniformě PKP, přišel se zeptat, jestli nepotřebuji pomoc, a jakmile slyšel mou odpověď, přešel do téměř dokonalé angličtiny. Ujistil jsem ji, že mám všechno pod kontrolou, a poděkoval. Takovou proaktivní pomoc jsem jinde zažil jen na nádraží curyšského letiště.
Dole na nástupišti mi ale došlo, kolik toho PKP ještě musí dohnat za západoevropskými drahami, ba i za většími českými nádražími. U dálkových vlaků s místenkami obvykle víte, ve které části nástupiště zastaví váš vůz, takže nevzniká chaos lidí, kteří s kufry běhají sem a tam. V Poznani nic takového. Pár minut před příjezdem hlášení oznámilo, že můj Berlin–Warszawa Express přijíždí a první třída je v čele vlaku. Jenže z které strany přijede? Trať vede z Varšavy do Berlína skoro přímo z východu na západ, tak jsem otevřel kompas v telefonu – a ten ukázal, že nástupiště vede ze severu na jih. Byl jsem tam, kde jsem začal. Vlak měl naštěstí jen šest vozů, a tak jsem tipoval. Mezi pár čekajícími byla i dost zvláštně vyhlížející paní: navzdory teplému ránu v těžkém zimním kabátě, se zahalenou hlavou a s rouškou. Ať už je to fér, nebo ne, připadala mi výstřední, a tak jsem mezi nás dal co největší vzdálenost.
Vlak přijel včas, opět s vozy PKP z 80. let. První třída byla kupé, prázdné, a já měl místo u okna. Těsně před odjezdem se ale otevřely dveře a dovnitř vešla ta paní zahalená jako mumie. Srdce mi pokleslo. Postupně však odkládala vrstvy a s každou vypadala normálněji, zvlášť když sundala roušku. Zeptala se mě na něco polsky a hned přešla do plynulé angličtiny. Pracovala v neziskovém sektoru a jela na konferenci do Essenu. Měla spoustu zajímavých názorů a navzdory mým prvním dojmům jsme vedli živý rozhovor – dokud nepřišel průvodčí a neupozornil ji, že je v první třídě s jízdenkou do druhé.
Na berlínském hlavním nádraží bylo rušno, ale vlaky jezdily skoro bez zpoždění. Ten můj se nakonec stal výjimkou. Nepřekvapilo mě to: jde o jeden z těch spojů, které se táhnou napříč celou velkou zemí, v tomto případě ze Saarbrückenu na francouzské hranici. Za Frankfurtem narazil na „nepovolané osoby v kolejišti“. Byla to ICE nejstarší generace z počátku 90. let – soupravy ICE1 jsou stále velmi pohodlné a mnoho cestujících je má radši než novější vlaky. Na téhle trati, kde je maximum 160 km/h a obvykle spíš 120, jsou ve svém živlu, a do Stralsundu jsme nakonec dorazili podle jízdního řádu.
Nádraží ve Stralsundu: srdce hanzovního světa.
Pobřeží, velryba a muzeum
Stralsund jsem znal z dřívějších dovolených na pobřeží Baltu („Ostsee“) a tři dny jsem si zarezervoval v naději, že aspoň jeden bude hezký. Bylo příjemně slunečno, ale rozhodně jaro, ne léto, a foukalo. Jeden den jsem se vlakem a autobusem vydal do Zingstu, jednoho z našich starých oblíbených míst, jen abych se ujistil, že tam pořád je. Pláž byla téměř prázdná. Došel jsem až k vodě, lehl si do písku a poslouchal vlny a racky.
Zingst – a takhle to vypadá až do Lübecku
Tohle pobřeží se nedávno dostalo do zpráv kvůli velrybě „Timmymu“, kterého moře vyplavilo u ostrova Poel, dalšího místa, které dobře známe. Dva podnikatelé, přesvědčení, že to vědí lépe než mořští biologové, zorganizovali záchrannou akci, přestože odborníci varovali, že zvířeti jen přidá utrpení. O pár dní později velrybu našli mrtvou u dánského pobřeží. Bylo mi smutno, že i v Německu lidé věří šéfovi řetězce s elektronikou víc než vědcům ze stralsundského Mořského muzea, jejichž varování nikdo neposlechl. O to raději jsem v tom muzeu strávil pár hodin – a pokud do Stralsundu zavítáte, vřele ho doporučuji.
Výstřel naslepo
Tohle pobřeží není proslulé gastronomií, ale našel jsem jeden podnik, který se zjevně snažil, a strávil tam poslední večer. Bylo to docela dobré, i když asi dvakrát dražší než ty dvě vynikající polské restaurace. Ostatní hosté si nechávali od číšníka volat taxi, a protože mě čekalo 25 minut chůze a byl jsem unavený, dopřál jsem si ho také. Za pár minut před restaurací stálo elegantní černé Audi. Za volantem seděla mladá žena s dokonale upravenými dlouhými vlasy, a když se otočila, ukázalo se, že je to zdaleka nejkrásnější taxikářka, se kterou jsem kdy měl tu čest jet. Rozpovídali jsme se. Umíral jsem touhou zeptat se, co taková dívka dělá pozdě večer za volantem taxíku v německém provinčním městě, ale usoudil jsem, že bude partnerkou majitele, a raději jsme mluvili o hudbě, kterou pouštěla. Jeli jsme kolem jezera zalitého jasným měsíčním světlem.
A pak to začalo být opravdu surreálné. Když si ověřila, že jsem upovídaný, byť trochu zmatený cizinec, otočila se ke mně s malou lahvičkou v ruce a zeptala se, jestli si nedám panáka! Prosím? Asi vteřinu a půl mi hlavou probíhaly všechny možné důvody, proč cestu prodloužit, než jsem si přísně připomněl svou životní etapu 😂. Za dvě minuty jsme byli u hotelu, a protože jsem ráno odjížděl, nemělo smysl ani žádat o vizitku. Vcházel jsem do hotelu a vzpomněl si na Jima Morrisona a jeho řeči o věcech, které se dějí jen za úplňku. Tohle – ona – bylo něco, co bych snad čekal v Česku kolem roku 1994, třeba v Ostravě, ale rozhodně ne v konzervativním východním Německu v roce 2026.
Na samém konci mé cesty s InterRailem to byla živá připomínka, že když cestujete, věci se dějí – a to platí dvojnásob, když cestujete sami. Obvykle bych mnohem raději cestoval s manželkou nebo s přáteli, ale na cestách o samotě jste otevřenější setkáním s cizími lidmi. Ne vždy jsou dobrovolná, ale podle mé zkušenosti bývají většinou příjemná – a vzpomínky na ně vám zůstanou.
Jahody na cestu a domů
Cesta domů druhý den ráno byla hladká. Před stralsundským nádražím stál červený stánek se slavnými baltskými jahodami a kilo jsem si vzal domů. Do Berlína jela opět stará dobrá ICE1, přípoj do Prahy obstaral jeden z nových ComfortJetů, na které jsou ČD tak hrdé – a musím uznat, že jsou opravdu moc pěkné. Kdyby jen mohly jezdit 230 km/h, na které mají homologaci. (Vlastně už mohou… ale jen v Rakousku.) Aplikace Můj vlak mi radila přestoupit na Berlin Südkreuz místo hlavního nádraží. Není to špatný nápad, jen ne v berlínské zimě: Südkreuz je bezduchá betonová díra vystavená všem živlům. ComfortJet dorazil do Prahy včas a moje dvojitá cesta s InterRailem tím skončila.
Vlaky mě do všech cílů dovezly včas, s odchylkou pár minut, což je docela úctyhodné. InterRail mi oproti samostatně kupovaným jízdenkám ušetřil stovky eur, takže i on splnil svou roli. Je to skvělý způsob, jak cestovat po Evropě a cítit tep zemí, které tvoří starý kontinent. Jak už jsem psal, evropské vlaky jsou velmi oblíbené, ať už vám některá média tvrdí cokoli, a na nejrychlejších spojích jsou často povinné místenky. Nemusíte ale cestovat jako já, první třídou a s každou jízdou naplánovanou předem. Starý, spontánní způsob cestování s InterRailem pořád funguje: můžete posnídat na curyšském hlavním nádraží a teprve pak se rozhodnout, jestli budete večeřet ve Stralsundu, nebo v Sète. Není to nádhera?
Hotely a restaurace, které vřele doporučuji
Vratislav
DoubleTree by Hilton – „velmi osobitý přístup k architektuře a designu“ (Rough Guide)
Konspira – „tematická restaurace, která své téma bere vážně“ (Rough Guide)
Młoda Polska
Poznaň
Andersia Hotel
Brovaria – minipivovar, který je zároveň hotelem
Modra Kuchnia
Stralsund
Restaurant Lara – promiňte, ale jméno taxislužby si už nevybavím 😉
